Byl jsem na uranu rok, ale oni mě ten rok napsali jako v zemědělství. Nejsou ani moje rodiče rehabilitováni. Náš stát prohlásil komunistickou stranu jako zločineckou organizaci ale podle jejich zákonů v letech padesátých jsme byli souzeni a rozsudky jsou do těchto dnů platné. Škoda že s kterými  jsem byl zavřený, už většinou zemřeli. 

Myslíte si, že CB pásmo ľudí naozaj zbližuje? Má podľa Vás CB pásmo perspektívu zostať prostriedkom nielen pre oddych a zábavu, ale i pre poučenie? 

Co se týká pásmu CB, perspektivu určite má, bylo navázáno mnoho přátelství, mnozí lidé se navštěvují vícekrát do roka a mají se rádi.

 Čo odkážete čitateľom časopisu Júnošík ako dobré posolstvo do budúcnosti?

 Čtenářům Jůnošíka vzkazuji, buďte trpěliví, nevzrušujte se nějakými nápady lidí, kteří to s Vámi nemyslí dobře. My Češi na tom nejsme lepší. Už patnáct roků nám vládnou sametoví dobrodinci. Pravda je jen jedna a to je pravda Páně a ta nakonec z vítězí.

 Ďakujem Vám za rozhovor a s Vašim dovolením zverejňujem i rozhovor s redaktorom pánom Milošom Doležalom, ktorý s Vami urobil a zverejnil v Čro 3/ Vltava.

S Bohumilém Černíkem o bylinách, vězení a myšlence, kterou mu vnukl Bůh

Bohumil Černík se narodil roku 1924 v Střemošici u Luze ve východních Čechách. Těsně před válkou se rodina přestěhovala do České Rybné u Proseče, kde B. Č. žije dodnes. Do roku 1970, kdy mu byl majetek násilím zestátněn, se živil jako soukromý zemědělec. V roce 1950 byl odsouzen k 14 měsícům vězení, které strávil v koncentračních táborech na Jáchymovsku (odsouzeni byli i jeho rodiče), v roce 1962 byl znovu odsouzen na půl roku. Po roce 1989 nebyl rehabilitován ani odškodněn. Vydává a píše řadu knih a brožur, ve kterých mapuje nedávnou historii svého kraje, zabývá se bylinkářstvím a košíkářstvím. 

Jste zemědělec. Jak jste se dostal k vydávání knih?  

V roce 1951 jsem začal psát kroniku likvidace soukromých zemědělců, kterou jsem nazval „Rudé temno nad Vysočinou". Věděl jsem, že po mně jdou, a tak jsem rukopis zavřel do sklenice od okurek a zakopal ve stodole. V roce 1989 jsem ho vykopal, dokončil a vydal. Prodalo se ho osm tisíc výtisků. Od té doby vydávám knížky. Rozdávám je a posílám zadarmo, náklad je kolem 3000 kusů. Nejsem žádný spisovatel, jen zapisuju zločiny nacistů a komunistů. Popisuju pravdivé události a děje, na vymýšlení románů nemám čas.

 A jak jste se dostal ke sbírání bylin?  

Když jsem se vrátil podruhé z komunistického vězení, byl květen, na mých polích nebylo zase to, dobytek byl v družstvu. Předseda mi vzká zal, abych si pro něj přišel. Řekl jsem, že jsem ho neodváděl, tak ho nebudu ani přivádět. Přivedl: no tedyjednoho rána sami. Zhrozil jsem se. Krávy vyhublé, úpné trosky. Předtím byly čiperné a poskakovaly, když šli na pastvu. Navíc mi ani nevrátili všechny. I já sám jsem byl ve vězení domordovaný, chytla mě ledvinová kolika, musel, jsem do nemocnice. Tehdy jsem začal pít bylinné čaje a ledviny se už neozývají. Nejdříve jsem trhal bylinky jen pro sebe, potom jsem je dával i svým i známým. A když jsem se v roce 1968 oženil, začali jsme se ženou sušit na půdách od jara do podzim mu spoustu léčivek, které dávám nemocným, aby se uzdravili, a zdravým, aby neonemocněli.

 Co sbíráte? 

Nejdřív na jaře podběl, petrklíč, devětsil. To je do průduškových směsí. V květnu trhám mladé kopřivy, mátu, meduňku, řepík a šalvěj. Mátaje pro chuť k jídlu, meduňka uklidňuje nervy, řepík je do směsí na žlučník a tak dále. Chodím sbírat do luk i do lesů, pak suším a rozdávám a rozesílám.

 V zádech Rusové 

Z jaké j ste rodiny? 

Naši měli koloniální obchod. Cukr, káva, sudy s petrolejem a se slanečky, hřebíky, hrnce, všechno, co lidé na vesnici potřebují. Otec často v krámě s mužskými probíral politiku, já se nejvíc těšil na strýčka Polanského s fajfkou stále u pusy. V oblacích dýmu se rozohňoval: „Kdybych měl šavli, všechno rozsekám jak Sarajevo!" Rád jsem ho poslouchal a vždycky jsem byl smutný, když slovně vytahoval šavli - to bylo znamení, že se chystá odejít. No, dařilo se nám celkem slušně.

 Proč jste se tedy přestěhovali? 

Táta měl známého úředníka v Praze u. ministerstva financí, a ten mu říkal: „Peníze v krátký době ztratěj hodnotu a zřejmě bude válka. Koukej koupit nějakou usedlost s polnostma." V roce 1938 naši nakonec sehnali v České Rybné statek s 12 hektary. Barák na spadnutí, stodola krytá lepenkou, když pršelo, voda se chytala do hrnců... Tak jsme postavili novou střechu, udělali nové podlahy, stropy. Já jsem byl přijatý na obchodní akademii v Pardubicích^ ale protože byla potřeba každé ruky, ze studií sešto a musel jsem pomáhat v hospodářství.

 Jak jste to bral? 

Nevzpouzel jsem se. A v životě jsem pak poznal, že to snad pro mne bylo i lepší. Náš ročník totiž daroval kolaborant Moravec Hitlerovi, a musel bych jít jako totálně nasazený do rajchu. Jelikož jsem ale pracoval v zemědělství, do Německa jsem nemusel. Za války se ovšem hospodařilo těžko. Nebyly stroje, oralo se s kravami, koňmi. Často chodily hospodářské kontroly. Všechno muselo být zaregistrované, co se naselo a co se z toho odvede.

 Byli ve vsi mezi Čechy udavači? 

Byli, jenomže to o nich každý věděl, a tak se před nimi nemluvilo. Vlajkař u nás byl jen jeden a oháněl se puškou, protože jeho otec byl myslivcem. Po únoru 1948 se z něj stal horlivý komunista. Tři dny před koncem války i u nás proběhla revoluce. Vedli ji mstí partyzáni, kteří se tu skrývali v lesích a měli v nás oporu, dodávali jsme jim jídlo. Odzbrojili oddíl Maďarů, kteří s úsměvem odevzdávali zbraně, a ty se pak rozdělily mezi místní chlapy. Mně dal výcvik ruský major. Trval jednu minutu. Řekl mi: „Tu puška, tu patrony, zasuneš, zmáčkneš.“ Spali jsme ve škoole a drželi hlídky kolem vsi. Od Poličky ustupoval odddíl Nemců a chtěl projít naší vesnicí. Vyslali jsme k nim parlamentáře, aby se vzdali. Odmítli a nastal krátký boj. Poznal jsem, co je to bojovat po boku Rudé armády. Rusové nás vyhnali v rojnici do pole proti Němcům, sami zůstali skryti mezi domy ve vsi. Nakázali: „Kdo se obrátí, toho zastřelíme!" Proti nám Němci a v zádech Rusové. Po chvíli začala střelba a trvala tak dvacet minut. Také jsem střílel, ale jen do vzduchu. Dva z našich padli. Němci pár chlapů zajali a vzali je jako rukojmí. Nakonec projeli vsí a byl klid.

 Měli jste čas hospodářství po válce pozvednout? 

Nejdřív to šlo dobře. Koupili jsme si se sousedy samovaz. No to byly žně! Nemuselo se sekat, odebírat, vázat. Posekali jsme i dalším sousedům. Dokonce jsme měli plán, že společně koupíme kombajn. K tomu už nedošlo.

Jak u vás probíhala kolektivizace?

Rychle. Učitel a zároveň předseda národního výboru na nás udělal habaďúru. Uspořádal ve škole schůzi, na kterou se všichni museli dostavit. Když jsme se sešli, dva policajti zamkli vchod a předseda prohlásil: „Sešli jsme se, abychom dnes založili družstvo. Kdo je proti, ať zdvihne ruku." A bylo založeno.

Když pak později prezident Zápotocký prohlásil, že toho, kdo nechce být v družstvu, nebude nikdo držet někteří lidé z družstva vystoupili. A taky já.

 Pod jakou záminkou vás poprvé zatkli? 

10. ledna 1950 odpoledne přišlo najednou do stavení pět esenbáků, místní bezpečnostní referent a újezdní tajemník, lenoch, zbabělec a negramot. Hledali protikomunistické letáky a zbraně. Letáky jsem ovšem měl. Rozhazoval jsem je na různá místa v okolí Chrudimi.

 Co na těch letácích bylo? 

Bylo na nich: „Poctivý člověk nejde nikdy se zloději a vrahy." Měl jsem je ale dobře schované. Hůř už jsme schovali 30kg nepřihlášeného čerstvého masa, které jsme dostali výměnou za naše sele. A teď to začalo. „Kde jsi ho sehnal?" Říct pravdu nešlo. Tvrdil jsem tedy, že jsme ho koupili od neznámého člověka. Zuřili, ale nevypáčili ze mne nic. Tátu pak večer esenbák Maršík při výslechu zkopal a dupal po něm. Mě, tak jak jsem byl, v gumácích, kalhotách a roztrhaným kabátu, protože jsem zrovna házel hnůj, odvezli do kriminálu. Když mě vedli v řetězech do tudoru, přemýšlel jsem o tom, že čeští rolníci jsou jako zločinci vláčeni, když se chtějí najíst. Rozhlížel jsem se po kraji a loučil se s domovem. Dostaljsem čtrnáct měsíců jáchymovského koncentráku, táta půl roku prachovické cementárny a maminka devět měsíců tuněchodské cihelny a gumárny ve Zlíně. A k tomu sto tisíc pokuty a propadnutí zabavených věcí.

 Udal vás někdo ze sousedů? 

Byli jsme trnem v oku místním komunistům. Když jsem se pak vrátil domů, předseda akčního výboru povídá: „Pořád jsi měl ten sarkastický pohled. My jsme vás museli ťuknout." Že zavřeli mě, tátu a mámu na několik let, tomu říkal ťuknutí!

 Jak jste snášel vězení? 

Věděl jsem, že někdo nade mnou bdí a ví o mně v každém okamžiku života. To byla jistota, bez které bych sotva přežil uranové peklo na Jáchymovsku. I když mě svázali a ponižovali, cítil jsem se šťastný a svobodný, protože jsem věděl: to všechno je jenom násilí, které ducha nepokoří, Byl jsem jednou na výslechu v Hlinsku, trval pět hodin a poručík Pešava měl napsaný sloupec otázek. Chodil kolem stolu a najednou řekl: „O vás je známé, že nenávidíte komunistický režim. Je to pravda?" Říct ano znamenalo přinejmenším několikaletý kriminál. Řekl jsem: „Pane poručíku, máte jistě otce a matku. Kdyby vám s rodiči někdo surově zacházel, měl byste ho rád?" Tu myšlenku mi vnukl Bůh.

 Jaké to bylo doma, když jste se vrátil? 

Hůř už s námi dělat nemohli. Mámě bylo jednapadesát když se vrátila z vězení. Byla nemocná, strhaná, nemohla dělat těžkou práci, musel jsem sám dojit, podlahu mýt. Za pár měsíců zemřela. Tatínkovi bylo 62 let. Byl úplně zničený z těžké práce v cementárně, kde ho přirazily vozíky. A komunisti mu pořád vyhrožovali, že ho znovu zavřou. Jednoho dne jsme měli jet na pole sázet brambory. Otec za mnou přišel a povídá: -„Ty, hochu, co může být za to, když někdo přechovává někoho, kdo je stíhaný policií?“ Odpověděl jsem:

 Prezraďte mi, čo je obsahom vášho vysielania?

 „Vzorek našeho programu vezmu zrovna z dnešního dne tj. 28. ledna, soboty. Nebude na škodu se zmínit, že všichni si tykáme a oslovujeme pouze křestním jménem a mís-tem odkud hovoříme.