wz

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

Táto stránka sa správne zobrazuje kódovaním Windows 1250.
Stránky sú optimalizované pre Microsoft Internet Explorer 4.0 a viac pri rozlíšení 1024x768 pixelov

Rozhovory od srdca k srdcu

 

„Nech hudbu Tvojho srdca počuje čo najviac ľudí...“

Kosačka

CB spisovateľ a ľudový liečiteľ

Bohouš Česká Rybná vl.m. Bohumil ČERNÍK

 

Pán Bohouš, kedy a ako ste sa dostali k vysielaniu na CB pásme? Aká bola Vaša prvá CB rádiostanica?

 Bylo to tak, abych začal od pramene, kdy to začalo. Náš pan arcibiskup Karel Otčenášek se kterým kamarádím několik desítek let, svolal do Hradce Králové své příznivce, věřící na Zimní stadion. Bylo nás tam několik tisíc. Po poradě s arcibiskupem Karlem jsme se dohodli, že tam vezmu na rozdání několik stovek knížek. Požádal jsem známé aby mě pomohli s rozdáváním. Pomáhala mě rozdávat i moje manželka. Jednu z knížek, „Rudé temno nad Vysočinou“, dostala paní Marta Langrová z Dobrouče, která je příbuznou Jendy z Dobrouče.

Napsala mě že dostala knížku, a zdali bych měl další. Jednoho dne jsme zajeli do Dobrouče s manželkou a ona mě prosila, abych přivezl asi 40 košů a košíčků, že je slíbila spolupracovnicím v továrně. Dověděl se to Jenda Špinler a chtěl aby Marta přišla s námi k nim na besedu, že by mě rád poznal. Šli jsme a já si všimnul na stole tmavé krabičky s mnoha dráty, ptal jsem sel na co to je. Doposud jsem něco podobného neviděl. On mě všechno vysvětlil, že je to vysílačka, a projevil zájem o takové zařízení. Brzy na to jsem si koupil vysílačku značky Maxon a té jsem zůstal věrný, dokonce přežila i požár mého domu a stále funguje. Když jsem navázal vůbec první spojení to bylo s Dobroučí, tak se k nám do hovoru přidávali další, kteří měli podobné názory jako my. Později jsme se dohodli, že bychom se mohli sejít. 

Prečo ste zvolili ranné a nie večerné vysielanie? 

Nejlepší pro nás bylo ranní vysílání které nebylo tolik rušeno. 

Ako zvládate pomerne náročný režim dňa, keďže okrem vysielania zbierate počas roka bylinky, v zimnom čase pletiete košíky, staráte sa o potrebných - biednych ľudí, keď Vás požiadajú o pomoc a k tomu ešte aj píšete knihy? 

Na otázku jak zvládnu sběr bylin, psaní knížek a jejich rozesílání, odpovídám kaž-dému jednoduše, jedině s pomoci Boží.  

Koľko kníh ste doposiaľ napísali a vydali a s akým jednorázovým nákladom ich vydávate? 

Lidé se ptají kolik knih už jsem napsal. Lidé kteří chtějí mít ve své knihovně všechny moje knížky, tak to počítají ale já v tom všem shonu to nevím. Po požáru kdy mě shořelo mnoho knih jsem u některých dělal dotisk. Vydávám po dvou tisících kusech. Rudého temna, je několikrát víc. 

Máte čitateľov iba medzi cébečkármi alebo i medzi inými ľuďmi, ktorí nemajú CB ako koníčka? Stretávali ste sa alebo sa stretávate okrem cébečkárov aj s osobnosťami kresťanského - katolíckeho života a ak, tak s ktorými?  

Moje knížky čtou lidé obyčejní vesničtí, ale i lidé s několika tituly. Čtou je kněží i biskupové, Opat Vít Tajovský, dlouholetý vězeň komunistického režimu i arciopat Opasek se svými přáteli. Od papeže Pavla Jana druhého jsem dostal apoštolské požehnání, když jsem mu daroval prvních osm knížek. 

Stretnutia u Vás v Rybné sa stali už tradíciou. Chodíte aj na iné CB stretnutia okrem toho, ktoré sa koná u vás v Rybné alebo boli ste na nejakých iných CB stretnutiach počas Vášho dlhoročného pôsobenia na CB?  

Do roku 2000 jsme se setkávali v Dobrouči, v České Třebové na jednom poutním místě Na Horách. Do Roku 2005 v České Rybné. Nyní plánujeme setkání koncem dubna nebo začátkem května. Slíbil Václav Faltus imitátor, je to člověk veselý, slušný, že se už těší na setkání u mě. Druhé setkání plánujeme v osadě „Na Sekyrce“ u Ládi Šulce a jeho manželky. Bude to setkání různých řemesel. Já předvedu výrobu košů, Láďa košťat, ženy paličkování krajek a jiné věci. Je tam výheň, kovadlina, bude tam Jenda se svým hudebním kombajnem. Na setkání přijede nějaký kněz. Panu arcibiskupovi Karlovi jsme koupili vysílačku, škoda že je špatně slyšet, kolikrát nás na vysílačce pozdravil.  

Pomáha Vám vo vydavateľskej činnosti charita, nadácia, farnosť alebo nejakí iní sponzori? 

Co se týká pomoci nebo sponzorů, tak nemám nikoho, celý důchod a to mám jen minimální, dávám na knížky. Nekouřím, nepiju, nekupuji žádné drahé věci, co upletu košíky rovněž dám do knížek, a tak s pomoci Boží vycházím že nemám dluhy. Mohl bych brát vyšší důchod.  

Ako viem, boli ste aj vo väzení počas 50-siatych rokov. Nadviazali ste počas väzby priateľstvá s dobrými ľuďmi, ktoré pretrvávajú dodnes? 

Byl jsem na uranu rok, ale oni mě ten rok napsali jako v zemědělství. Nejsou ani moje rodiče rehabilitováni. Náš stát prohlásil komunistickou stranu jako zločineckou organizaci ale podle jejich zákonů v letech padesátých jsme byli souzeni a rozsudky jsou do těchto dnů platné. Škoda že s kterými  jsem byl zavřený, už většinou zemřeli. 

Myslíte si, že CB pásmo ľudí naozaj zbližuje? Má podľa Vás CB pásmo perspektívu zostať prostriedkom nielen pre oddych a zábavu, ale i pre poučenie? 

Co se týká pásmu CB, perspektivu určite má, bylo navázáno mnoho přátelství, mnozí lidé se navštěvují vícekrát do roka a mají se rádi.

 Čo odkážete čitateľom časopisu Júnošík ako dobré posolstvo do budúcnosti?

 Čtenářům Jůnošíka vzkazuji, buďte trpěliví, nevzrušujte se nějakými nápady lidí, kteří to s Vámi nemyslí dobře. My Češi na tom nejsme lepší. Už patnáct roků nám vládnou sametoví dobrodinci. Pravda je jen jedna a to je pravda Páně a ta nakonec z vítězí.

 Ďakujem Vám za rozhovor a s Vašim dovolením zverejňujem i rozhovor s redaktorom pánom Milošom Doležalom, ktorý s Vami urobil a zverejnil v Čro 3/ Vltava.

 

S Bohumilém Černíkem o bylinách, vězení a myšlence, kterou mu vnukl Bůh

Bohumil Černík se narodil roku 1924 v Střemošici u Luze ve východních Čechách. Těsně před válkou se rodina přestěhovala do České Rybné u Proseče, kde B. Č. žije dodnes. Do roku 1970, kdy mu byl majetek násilím zestátněn, se živil jako soukromý zemědělec. V roce 1950 byl odsouzen k 14 měsícům vězení, které strávil v koncentračních táborech na Jáchymovsku (odsouzeni byli i jeho rodiče), v roce 1962 byl znovu odsouzen na půl roku. Po roce 1989 nebyl rehabilitován ani odškodněn. Vydává a píše řadu knih a brožur, ve kterých mapuje nedávnou historii svého kraje, zabývá se bylinkářstvím a košíkářstvím. 

Jste zemědělec. Jak jste se dostal k vydávání knih?  

V roce 1951 jsem začal psát kroniku likvidace soukromých zemědělců, kterou jsem nazval „Rudé temno nad Vysočinou". Věděl jsem, že po mně jdou, a tak jsem rukopis zavřel do sklenice od okurek a zakopal ve stodole. V roce 1989 jsem ho vykopal, dokončil a vydal. Prodalo se ho osm tisíc výtisků. Od té doby vydávám knížky. Rozdávám je a posílám zadarmo, náklad je kolem 3000 kusů. Nejsem žádný spisovatel, jen zapisuju zločiny nacistů a komunistů. Popisuju pravdivé události a děje, na vymýšlení románů nemám čas.

 A jak jste se dostal ke sbírání bylin?  

Když jsem se vrátil podruhé z komunistického vězení, byl květen, na mých polích nebylo zase to, dobytek byl v družstvu. Předseda mi vzká zal, abych si pro něj přišel. Řekl jsem, že jsem ho neodváděl, tak ho nebudu ani přivádět. Přivedl: no tedyjednoho rána sami. Zhrozil jsem se. Krávy vyhublé, úpné trosky. Předtím byly čiperné a poskakovaly, když šli na pastvu. Navíc mi ani nevrátili všechny. I já sám jsem byl ve vězení domordovaný, chytla mě ledvinová kolika, musel, jsem do nemocnice. Tehdy jsem začal pít bylinné čaje a ledviny se už neozývají. Nejdříve jsem trhal bylinky jen pro sebe, potom jsem je dával i svým i známým. A když jsem se v roce 1968 oženil, začali jsme se ženou sušit na půdách od jara do podzim mu spoustu léčivek, které dávám nemocným, aby se uzdravili, a zdravým, aby neonemocněli.

 Co sbíráte? 

Nejdřív na jaře podběl, petrklíč, devětsil. To je do průduškových směsí. V květnu trhám mladé kopřivy, mátu, meduňku, řepík a šalvěj. Mátaje pro chuť k jídlu, meduňka uklidňuje nervy, řepík je do směsí na žlučník a tak dále. Chodím sbírat do luk i do lesů, pak suším a rozdávám a rozesílám.

 V zádech Rusové 

Z jaké j ste rodiny? 

Naši měli koloniální obchod. Cukr, káva, sudy s petrolejem a se slanečky, hřebíky, hrnce, všechno, co lidé na vesnici potřebují. Otec často v krámě s mužskými probíral politiku, já se nejvíc těšil na strýčka Polanského s fajfkou stále u pusy. V oblacích dýmu se rozohňoval: „Kdybych měl šavli, všechno rozsekám jak Sarajevo!" Rád jsem ho poslouchal a vždycky jsem byl smutný, když slovně vytahoval šavli - to bylo znamení, že se chystá odejít. No, dařilo se nám celkem slušně.

 Proč jste se tedy přestěhovali? 

Táta měl známého úředníka v Praze u. ministerstva financí, a ten mu říkal: „Peníze v krátký době ztratěj hodnotu a zřejmě bude válka. Koukej koupit nějakou usedlost s polnostma." V roce 1938 naši nakonec sehnali v České Rybné statek s 12 hektary. Barák na spadnutí, stodola krytá lepenkou, když pršelo, voda se chytala do hrnců... Tak jsme postavili novou střechu, udělali nové podlahy, stropy. Já jsem byl přijatý na obchodní akademii v Pardubicích^ ale protože byla potřeba každé ruky, ze studií sešto a musel jsem pomáhat v hospodářství.

 Jak jste to bral? 

Nevzpouzel jsem se. A v životě jsem pak poznal, že to snad pro mne bylo i lepší. Náš ročník totiž daroval kolaborant Moravec Hitlerovi, a musel bych jít jako totálně nasazený do rajchu. Jelikož jsem ale pracoval v zemědělství, do Německa jsem nemusel. Za války se ovšem hospodařilo těžko. Nebyly stroje, oralo se s kravami, koňmi. Často chodily hospodářské kontroly. Všechno muselo být zaregistrované, co se naselo a co se z toho odvede.

 Byli ve vsi mezi Čechy udavači? 

Byli, jenomže to o nich každý věděl, a tak se před nimi nemluvilo. Vlajkař u nás byl jen jeden a oháněl se puškou, protože jeho otec byl myslivcem. Po únoru 1948 se z něj stal horlivý komunista. Tři dny před koncem války i u nás proběhla revoluce. Vedli ji mstí partyzáni, kteří se tu skrývali v lesích a měli v nás oporu, dodávali jsme jim jídlo. Odzbrojili oddíl Maďarů, kteří s úsměvem odevzdávali zbraně, a ty se pak rozdělily mezi místní chlapy. Mně dal výcvik ruský major. Trval jednu minutu. Řekl mi: „Tu puška, tu patrony, zasuneš, zmáčkneš.“ Spali jsme ve škoole a drželi hlídky kolem vsi. Od Poličky ustupoval odddíl Nemců a chtěl projít naší vesnicí. Vyslali jsme k nim parlamentáře, aby se vzdali. Odmítli a nastal krátký boj. Poznal jsem, co je to bojovat po boku Rudé armády. Rusové nás vyhnali v rojnici do pole proti Němcům, sami zůstali skryti mezi domy ve vsi. Nakázali: „Kdo se obrátí, toho zastřelíme!" Proti nám Němci a v zádech Rusové. Po chvíli začala střelba a trvala tak dvacet minut. Také jsem střílel, ale jen do vzduchu. Dva z našich padli. Němci pár chlapů zajali a vzali je jako rukojmí. Nakonec projeli vsí a byl klid.

 Měli jste čas hospodářství po válce pozvednout? 

Nejdřív to šlo dobře. Koupili jsme si se sousedy samovaz. No to byly žně! Nemuselo se sekat, odebírat, vázat. Posekali jsme i dalším sousedům. Dokonce jsme měli plán, že společně koupíme kombajn. K tomu už nedošlo.

Jak u vás probíhala kolektivizace?

Rychle. Učitel a zároveň předseda národního výboru na nás udělal habaďúru. Uspořádal ve škole schůzi, na kterou se všichni museli dostavit. Když jsme se sešli, dva policajti zamkli vchod a předseda prohlásil: „Sešli jsme se, abychom dnes založili družstvo. Kdo je proti, ať zdvihne ruku." A bylo založeno.

Když pak později prezident Zápotocký prohlásil, že toho, kdo nechce být v družstvu, nebude nikdo držet někteří lidé z družstva vystoupili. A taky já.

 Pod jakou záminkou vás poprvé zatkli? 

10. ledna 1950 odpoledne přišlo najednou do stavení pět esenbáků, místní bezpečnostní referent a újezdní tajemník, lenoch, zbabělec a negramot. Hledali protikomunistické letáky a zbraně. Letáky jsem ovšem měl. Rozhazoval jsem je na různá místa v okolí Chrudimi.

 Co na těch letácích bylo? 

Bylo na nich: „Poctivý člověk nejde nikdy se zloději a vrahy." Měl jsem je ale dobře schované. Hůř už jsme schovali 30kg nepřihlášeného čerstvého masa, které jsme dostali výměnou za naše sele. A teď to začalo. „Kde jsi ho sehnal?" Říct pravdu nešlo. Tvrdil jsem tedy, že jsme ho koupili od neznámého člověka. Zuřili, ale nevypáčili ze mne nic. Tátu pak večer esenbák Maršík při výslechu zkopal a dupal po něm. Mě, tak jak jsem byl, v gumácích, kalhotách a roztrhaným kabátu, protože jsem zrovna házel hnůj, odvezli do kriminálu. Když mě vedli v řetězech do tudoru, přemýšlel jsem o tom, že čeští rolníci jsou jako zločinci vláčeni, když se chtějí najíst. Rozhlížel jsem se po kraji a loučil se s domovem. Dostaljsem čtrnáct měsíců jáchymovského koncentráku, táta půl roku prachovické cementárny a maminka devět měsíců tuněchodské cihelny a gumárny ve Zlíně. A k tomu sto tisíc pokuty a propadnutí zabavených věcí.

 Udal vás někdo ze sousedů? 

Byli jsme trnem v oku místním komunistům. Když jsem se pak vrátil domů, předseda akčního výboru povídá: „Pořád jsi měl ten sarkastický pohled. My jsme vás museli ťuknout." Že zavřeli mě, tátu a mámu na několik let, tomu říkal ťuknutí!

 Jak jste snášel vězení? 

Věděl jsem, že někdo nade mnou bdí a ví o mně v každém okamžiku života. To byla jistota, bez které bych sotva přežil uranové peklo na Jáchymovsku. I když mě svázali a ponižovali, cítil jsem se šťastný a svobodný, protože jsem věděl: to všechno je jenom násilí, které ducha nepokoří, Byl jsem jednou na výslechu v Hlinsku, trval pět hodin a poručík Pešava měl napsaný sloupec otázek. Chodil kolem stolu a najednou řekl: „O vás je známé, že nenávidíte komunistický režim. Je to pravda?" Říct ano znamenalo přinejmenším několikaletý kriminál. Řekl jsem: „Pane poručíku, máte jistě otce a matku. Kdyby vám s rodiči někdo surově zacházel, měl byste ho rád?" Tu myšlenku mi vnukl Bůh.

 Jaké to bylo doma, když jste se vrátil? 

Hůř už s námi dělat nemohli. Mámě bylo jednapadesát když se vrátila z vězení. Byla nemocná, strhaná, nemohla dělat těžkou práci, musel jsem sám dojit, podlahu mýt. Za pár měsíců zemřela. Tatínkovi bylo 62 let. Byl úplně zničený z těžké práce v cementárně, kde ho přirazily vozíky. A komunisti mu pořád vyhrožovali, že ho znovu zavřou. Jednoho dne jsme měli jet na pole sázet brambory. Otec za mnou přišel a povídá: -„Ty, hochu, co může být za to, když někdo přechovává někoho, kdo je stíhaný policií?“ Odpověděl jsem:

-„To máte těžký, podle toho, co je to za človeka. Může to být na rok nebo i na pět.“ Pomohl mi zapřáhnout, a pak řekl, že má pole dnes nepojede, protože mu není dobře. Když jsem se pak vrátil domů našel jsem ho mrtvého. Oběsil se. Myslím, že někomu pomáhal a tolik se bál dalšího kriminálu.

 Takže jste zůstal na hospodářství sám? 

Úplně sám. Měl jsem traktor a soukromě jsem hospodařil. Jenomže jaké to bylo hospodaření! Sráželi mi dvě až tři pětiny z tržby, kterou jsem dostal za mléko, maso, obilí a brambory. Když jsem měl z toho zbytku koupit osivo nebo bramborovou sadbu, na živobytí mnoho nezbývalo. Musel jsem platit další a další pokuty. Penále a daně jsem nemohl platit, protože už nebylo z čeho. Stálá buzerace. Měl jsem asi 50 tisíc dluhů.

Nebylo týdne klidu, stále předvolání na trestní komisi nebo na pohovor na MNV. A za patou Státní bezpečnost. Jednoho dne jsem dostal předvolání k soudu. Byli tam svědci od nás ze vsi, předseda výboru a tajemník, a ti svědčili, že zesměšňuji úřady. Byl mezi nimi taky funkcionář družstva, ten bývalý vlajkař, o kterém jsem mluvil. Dostal jsem půl roku. Rozsudek jsem neuznal a nenastoupil. Tak si pro mě přišli.

 Jak jste si vysvětloval všechno to pronásledování? 

Nás zavřených zemědělců byly v Jáchymově stovky. Seděl tam se mnou jeden sedlák, který vlastnil 30 hektarů. Jeho provinění - ohrozil republiku tím, že neposekal počtvrté vojtěšku. Vysvětlovat mocichtivým ševcům, ze kterých se přes noc stali bolševici, že těsně před zámrazem se nesmí voj-těška vysekávat, bylo zbytečné.

Všechno to pronásledování si vysvětluji takto: Zemědělec, má-li kousek půdy, je samostatným člověkem. Když mu půdu vezmou a naženou ho do kolchozu, je poddaným a ztratí jedinečnost. To chtěli. Nahnat lidi do houfu a vygumovat v nich vědomí odpovědnosti. A pak, ve vlastním hospodářství má všechno lidský rozměr. Bolševici říkali: „Už soukromé zemědělce nepotřebujeme, teď pěstujeme ve velkém." Jenže pak přišly nemoci a tisíce prasat musely být utraceny.

U nás ve chlévě měly krávy dřevěné dláždění, stále nastlanou slámu, nízký strop, takže bylyv teple. V družstevním kravíně byl beton, tvrdá dlažba, zima. U nás seno, které bylo dobře usušeno, vonělo, sláma též suchá, neprohnilá. V kravíně siláže, na dálku odporně zapáchaly. Dobytek na zemědělské usedlosti patří tak trochu do rodiny. A na zvířeti se pozná, jak se s ním zachází, podle výrazu očí. Při dobrém zacházení má výraz klidný, při hrubém divoký, nejistý, uhýbá...

 Sedmasedmdesátkrát 

Před pěti lety vás potkala velká tragédie. Můžete o tom dnes hovořit? 

Ano. Šli jsme tehdy se ženou normálně spát. A spal jsem tvrdě. Asi ve čtyři hodiny ráno mě Anička probudila výkřikem, že slyší nějaký praskot. Ucítil jsem kouř. Povídám jí, ať otevře okno a vyskočí. Síň už byla plná ohně. Měl jsem tam pytle s bylinkami. Právě tam vznikl oheň - od vadného relé mrazničky chytl prach, sáčky a celá síň. Dveře byly skoro celé prohořelé, plameny šlehaly od země až po strop. Bosý jsem proskočil. Roztočil jsem kohoutek u hadice a najednou slyším:

-„Já nemůžu, já už nemůžu..." To byla poslední Aniččina slova. Už ji nebylo možné zachránit. Úplně všechno shořelo. Zpráva se rychle roznesla, pomáhali sousedé, přátelé i neznámí. A desítky kamarádů mi pomohly dům znovu postavit.

 Potkaly vás takové bolesti, celý život mezi kriminálem, otroctvím a polosvobodou. Co si o tom všem dnes myslíte?

 Myslím, že mě tím vším navštívil Bůh, jako toho Joba. Ale nezanevřel jsem na svět - snad jsem víc poznal. Už to, že je mi 81 a že tu stále jsem, je důkazem Boží ochrany. Mohu být stále prospěšný, pomáhat lidem. Zkušenostmi a bylinkami.

 Jste křesťan. Jak se vyrovnáváte s odpuštěním? 

Vůči mým věznitelům nechovám žádnou nenávist. Dokonce jsem jim vděčný, že mi dali titul: recidivista. Mám to mnohem raději, než kdyby mi dali titul zasloužilý umělec nebo laureát státní ceny. A zlost? Tu není dobré živit.

Přicházejí za mnou potomci komunistů a říkají: „Bolí mě tady, dej mi na to nějaký lektvar." Neříkám jim, tvůj táta nebo tvoje bába se podepsali na tom, že návrat Marie Černíkové je nežádoucí, což bylo usnesení místního národního výboru. Odpustil jsem všem, neodmítám podat pomocnou ruku. Ježíše se ptali, kolikrát se má odpouštět. Sedmkrát? Odpověděl: „Ne, sedmasedmdesátkrát.“ Tedy vždycky. Nenávist neživím. Nikdy však nezapomínám. I proto se pokouším vydat svědectví v knihách.                

Miro- Doležal

Neváhej a toč!

ZAPNITE SI TELEVÍZOR 1.program ČT

17. 3. 2006 o 18:30 h.

 Pračka na svatbě 

Nejdříve příjdou nevěrnosti, potom hádky, a nakonec někdy i pračka mezi manželi. Statistika rozvodů v dnešní době prudce stoupá.

Já Vám chci vyprávět o trochu jiném pohledu na manželství, ve kterém ještě v den svatby se objevila pračka.

Bylo to jako v pohádce, děvče X se zalíbila mládenci Y, a Y si zamiloval děvče Z. Stanovili si den svatby, a když odcházeli od oltáře, kde si slíbili že budou snášet po celý život nejen to dobré, ale i to zlé až do doby, kdy je jedině rozloučí smrt. Se zadními vrátky, tedy o nějakém útěku z manželství naprosto nepočítali. Před kostelem se shromaždili místní občané, kteří novomanželům přišli pogratulovat, ale v tom zazněla hasičská siréna, která velela novopečenému ženichovi, a také mladému hasiči že někde hoří a je povinen jít hasit. Nejen že hořel nastražený dřevěný domek, ale jistě i oběma hořelo jejich srdce a tak běžela i nevěsta v bílých svatebních šatech hasit. Pak odjížděli v kočáře do vedlejší vesnice a tam v novém pohostinství měli strávit svatební hostinu v pohodě v širokém společenství obou rodin. Hudba hrála, tančilo se a na jevišti tohoto zaplněného sálu se střídaly různé veselé scénky, a nic netušící svatebčané ani nevěděli co se tu ještě plánu-je nebo přihodí. Náhle z ničeho nic tu byla pračka. Všichni toho byli svědky. Proč vznikla, z čeho vznikla na to nejsou odpovědi, ale byla to skutečně těžká pračka. Svatebčané odkládali od úst skleničky s vínem a s napětím sledovali jaký bude mít tato pračka průběh. Pračka se pře-nesla až na podium a všichni byli svědky co se stalo dál. Pár hodin po slibu věrnosti, a je tu zrovna pračka. Nevěříte?

Na vyvýšené pódium ze zákulisí, přenáší dva chlapi těžkou, zářící novotou automatickou pračku. Jeden bere mikrofon, oznamuje svatebčanům že chtějí předat tuto pračku jako svatební dar pro novomanžele, aby se tito novomanželé dostavily k cen-nému daru, aby si jej převzali. Oba novomanželé poslouchají komentátora, který čte návod k použití této italské pračky. Podle návodu nevěsta to zkouší, bere připravené prádlo, které se má vložit do automatky, otevírá vkládací dvířka, a v tom…den před svatbou k večeru jsem intenzivně přemýšlel jaké překvapení, jakou scénku pro naši vdávající neteř vymyslet. Doma v garáži mě už delší čas překážela vyřazená automatická pračka, kterou jeden občan vezl do sběrných surovin. Byla nefunkční, výměna italského programátoru by byla nákladná, ale její venkovní náhled byl, jako by vyšla přímo z fabriky. Rychle jsem se rozhodl darovat ji jako svatební dar, ale protože by byla těžká, hned jsem se pustil do demontáže celého zařízení, bubnu, motorů atd., aby novomanželé dostali jen nádherný obal auto-matky. Pár okamžiků by novomanželé prožili radostné chvíle, ale pak zklamání. Svatební veselí však vyžaduje takovéto zvraty, a jak se říká v Dobrouči - připravit nějakou tu čertovinu. Blesklo mě hlavou, vždyť manželské hádky, spory, i pračky jsou v manželství zlem, a symbolika zla se u nás vyjadřuje čertem. To by bylo ono, říkám si.

V den svatby místní skauté připravovali jakousi pohádku v přírodě, a tam prý bude fi-gurovat i čert. To je ono, a ještě večer před svatbou hledám informace, kdo to je, a zda by se ten dotyčný vešel do prostoru pračky. Čertova funkce by spočívala v tom, až někdo z novomanželů otevře pračku, aby se z útrob pračky objevil ten „Černý“, který vlastně je symbolem zla, hádek, někdy i praček v manželství, a novomanželé i svatebčany řádně vyděsil a pobavil. Protože i tato scénka byla natočena a zaslaná do známé televizní soutěže. Pokud chcete vědět jak to vše dopadlo podívejte se na první program televize dne 17. 3. (března) 2006 v 18:30 hod.

Jan Dobrouč

Jan Dobrouč a nahliadnutie, ako sa koná vysielanie Rannej Sedmičky

Pán Ján, zaujímalo by ma, ako pripravujete vysielanie Rannej Sedmičky a ktorí cébečkári sa aktívne podieľajú na tvorbe a vysielaní?

 „V 2. čísle časopisu Júnošík jsem Vám k 10. výročí Ranní Sedmičky krátce popisoval jak probíhá amatérské vysílání CB. Alespoň trochu Vám přiblížim průběh našeho vysílání.

Pořadí v jakém se hlásí jednotliví CB radioamatéři a hovoří do mikrofonu u svého vysílače (cíbíčka), se po mnoha letech ustálilo. Úvodním slovem po znělce zvonů zahajuje Bohumil Černík z Českomoravské Vysočiny čtením z Bible, další minuty následují ode mne Jana z Horní Dobrouče. Po skončení mé relace u mikrofonu, předávám vstup do našeho vysílání do České Třebové, kde jsou vždy dobře připraveni hlásat radostnou zvěst Toník a Anička Kaple. Tento volací znak „Kaple“ si dali proto že oba bydlí u kaple - rotundy svaté Kateřiny. Po nich přichází na řadu Láďa (na foto) a Marie z malé osady Sekyrka V Orlických Horách. Po skončení jejich příspěvku, vyzvu Fandu a Líbu ze Srubů (za Chocní), že jsou na řadě oni. Dále přichází na řadu Honzík ze Třebovic, Sára ze Svitav a ještě další z Litomyšle, Tátenic, Lanškrouna, Pardubic a jiných vzdálenějších míst.“

To znamená, že vy ste moderátorom Rannej Sedmičky?

 „Dalo by se tak říct.“

 Prezraďte mi, čo je obsahom vášho vysielania?

 „Vzorek našeho programu vezmu zrovna z dnešního dne tj. 28. ledna, soboty. Nebude na škodu se zmínit, že všichni si tykáme a oslovujeme pouze křestním jménem a mís-tem odkud hovoříme.

„Dobré Ráno, tady se hlásí Jan z Dobrouče.“ Těmito slovy pravidelně začíná moje relace.

„Milí posluchači Ranní Sedmičky, já Vás vítám na tomto vysílání a přeji abychom se dobře slyšeli a pokud dnes půjdete mimo Váš domov, už Vám nebude stačit jen jeden svetr ale hned raději dva, protože náš venkovní teploměr nám klesnul na - 22°C. Dále přeji, ať se alespoň zahřejete na duchu z příspěvků, které tu dnes uslyšíme, a aby jste si něco užitečného z dnešního vysílání nesli do života. Máme poslední sobotu v měsíci lednu, a podíváme-li se do kalendáře, tak tam čteme, že dnes má svátek Otylie, ale hlavně veliký světec Tomáš Akvinský, který byl považován za největšího teologa všech dob. Narodil se ve 13. století v Itálii. Jeho životopis je tak pestrý, že by stálo za to, se tomuto světci věnovat delší čas. O něm si povíme až zase v příštím vysílání. A zde jsem dostal nápad něco si povědět na téma: „naše životopisy.“

Každý z nás prožívá svůj vlastní a jedinečný život, a kdyby byla povinnost napsat na papír svůj životopis, tak i když jsou na světě miliardy lidí, tak by ani jeden z nich neměl popis svého života stejný, tedy každý má svůj život ojedinělý. Během života jsme si určitě přečetli různé zajímavé i méně atraktivní životopisy. Byly to popisy většinou různých velikánů dnešní i dávné doby. Vzpomínám si na školní dobu ve druhé světové válce, kdy jsme se ve Měšťance učili německy a museli jsme znát životopis Adolfa Hitlera nazpaměť. Později po válce zase další generace musela částečně znát životo-pisy Lenina a Stalina.

Ten o kterém Vám chci vyprávět dnes, měl zcela odlišný životopis než dosavadní velikáni nedávné doby. Ten, který se narodil, byl nejchudší ze všech. Narodil se ve chlévě a byl položen do sena. Nepatřily mu ani jesličky do kterých byl položený. Mohl se narodit v luxusu v Herodesově paláci ale Bůh určil, že se narodí chudé dívence. Brzy po narození zneklidnil místního krále tak, že jeho maminka i s pěstounem museli utéci do cizí země. Nedostal se do žádné školy, přesto když dorostl do let dnešního školáka, udivoval svojí moudrostí tehdy vážené doktory, a když dosáhnul věku muže, otřásl celým národem, a samými základy římské říše, která se rozkládala daleko od Říma všude kolen Středozemního Moře. Neznal fyziku, ale dokázal ovládat přírodní zákony, tišil bouři na moři, chodil po vlnách moře.

Neměl sebou prodejnu potravin a přesto sytil tisícové zástupy lidí. Nevlastnil laserové a jiné oční přístroje, ale přesto dával slepým zrak. Nevlastnil dýchací přístroje, přesto křísil mrtvé. Nenapsal jedinou knihu, ale do největší knihovny světa by se nevešly knihy které byly o něm napsány. Nezařídil si lékařskou ordinaci, proto že by neměl na zaplacení nájemného, uzdravoval se zárukou, přesto nebral si za to ani haléř. Neměl žádný kardiograf ani röntgen, přesto uzdravoval na počkání, nejen celé tělo, ale i duše. Nevelel žádné armádě, neodpíral násilím svým nepřátelům, a taky nedobyl svojí zbraní ani metr země, a přece žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako On. Žádný jiný člověk nedobyl tolik království světa, jako On. Mocí své lásky a poselstvím evangelia přetvořil celý svět.

Velcí mužové a osobnosti světa přišli a odešli, ale On, který neměl ani kde by hlavu sklonil – chtěl se stát tím nejchudším, ale neměl nic společného s dnešními bezdomovci. Přesto že zemřel, žije tu s námi a bude mít poslední slovo k dějinám lidstva. Ten, který šel dobrovolně za nás na smrt, zaplatil za naše veliké dluhy, a nechtěl za to nic víc, než abychom mu byli vděčni a uvěřili mu. Když mu vojáci kovanými hřebíky probíjeli jeho ruce a nohy ke kříži, on se nevzpíral a nekřičel, dejte mě injekci proti bolesti. Ale v těch nepředstavitelných bolestech myslel na všechny lidi světa, ale i na nás všechny, kteří tu dnes sedíme u vysílačky, ať posloucháme v oblasti Litomyšle,  Rychnova, Chrudimě, Šumperska nebo Dobrouče. Ten jediný z těch velikánů za dobu co existuje lidstvo, má jedinečný životopis, a pro každého připraven veliký balík radostí pro věčnost, a pro každého jednotlivce klíč od brány do nebe.

A my zatím se mu vysmíváme, obracíme se k němu zády, zneužíváme jeho jméno klením, dáváme přednost hmotným věcem, které budeme muset stejně ať za deset dvacet roků, později či dříve opustit. Ale on čeká, nedává pokuty za prodlení, ale v čekání je trpělivý na naše slova, které bychom měli vyjádřit jak srdcem i svými ústy: „Ano Ježíši, Tobě důvěřuji, ty máš slova věčného života, ke komu jinému bychom šli!“

A zde ukončuji moji úvahu a předávám mikrofon do České Třebové Toníkovi Kaple. A vysílání pokračuje dál.

 Keď sa na vás niekto brejkne počas vysielania Rannej Sedmičky, diskutujete s brejkom len o kresťanských hodnotách alebo sú vaše rozhovory aj o bežnom každodennom živote a práci, ktorá je pred vami?

 Během té doby 10 let se časový průběh vysílání zaběhnul tak, že všichni stálí i občasní posluchači respektují pořadí síbíčkářů u mikrofonu a nebrejkují, ale čekají na konec bloku s duchovní tématikou, po které následuje znělka s melodií: Aby nás Pán Bůh miloval, doplněna oznámením (cizí moderátorkou) o čase, kanálu i dnech kdy Ranní Sedmička vysílá. Následuje výzva, že už je tu volný prostor pro brejky. V tom volném prostoru pro brejky, přichází po-zdravy a všeobecná rozprava. Dotazy duchovního rázu bývají velmi vzácné, občas nějaké doplnění či upřesnění.

 Čo by ste na záver nášho krátkeho rozhovoru zaželali a odkázali čitateľom časopisu Júnošík?

 Přál bych Vám všem CB kolegům na Slovenku, aby i u Vás se našli ve Vašich řadách, tedy mezi Vámi obětaví lidé, kteří by se nebáli a tuto CB techniku použili ve pro-spěch hlásání dobra, lásky mezi lidmi, a nevtíravým způsobem hovořili o dobrých lidských vztazích, tedy utvořili podobný CB kroužek jako je u nás v Čechách.

Vím že to potřebuje odvahu u mikrofonu hovořit slušně, když na jiných kanálech se kleje, potřebuje to odvahu do mikrofonu vyslovit s úctou slovo Bůh, když z mnohých rodin, domovů a institucí zmizeli kříže, symboly křesťanstva. Potřebuje to odvahu hovořit o pravé lásce, která chybí celému světu, jestliže na vedlejším kanále se hovoří o lásce v rovině nevázaného sexu.

Slovensko je nádherná země, mnohokrát jsem ji projel v mém mládí na motorce, před 60 lety jsem byl v učelišti s mnoha chlapci ze Slovenska, byli to moc prima přátelští kamarádi.

Proto já přeji celému Slovensku aby bylo znovu zaplaveno tolik potřebnou láskou. A ty ohniska lásky by se mohli rozhořet i tam, kde se tyčí do výšek CB antény. Přeji Vám k tomu jen odvahu. Stačí k tomu mikrofon a odvážné srdce.

Pán Ján, ďakujem vám za rozhovor a  všetkým aktérom Rannej Sedmičky prajem ešte dlhé roky trvania a obohacovania poslucháčov o iný rozmer chápania a vnímania tohoto sveta. Čo najviac pekných spojení s priateľmi cébečkármi a veľa úspechov v súkromí i vo vašom účinkovaní po CB rádiových vlnách.

 Rozhovor s Jánom Dobrouč "od srdca k srdcu" viedla Kosačka

 Na foto: Jan Dobrouč a Faltus (môžete ho vidieť v rôznych televíznych programoch ČR)

 

To nie je moja robota

 
(vždy aktuálne) 
Jedného dňa sa muselo
Niečo
dôležité urobiť.
Každý si bol istý,
že Niekto to urobí,
ale Nikto to neurobil.
Niekto sa rozčúlil,
lebo to bola úloha
Každého.
Každý
si myslel, že Hocikto
by to mohol urobiť,
ale Nikto nepredpokladal,
že Každý to neurobí.
Skončilo sa to tým,
že Niekto bol obvinený
Každým, pretože
Nikto neurobil to,
čo mohol urobiť Hocikto.

Moje stránky

Cezmín:
http://cezmin.wz.cz/
Vianoce:
http://vianocesk.wz.cz/ 
Veľká noc:
http://velkanoc.ic.cz/
Svadba:
http://svadbask.unas.cz/ 
Bylinky:
http://bylinky.czweb.org/ 
Moji psi:
http://mikinka.czweb.org/ 
Príroda:
http://milujempanip.wz.cz/ 
Slovania:
http://slovania.czweb.org/
Cemetery:
http://cemetery.zaridi.to/ 
Zo života:
http://svetbabik.czweb.org/ 
Miss sveta z Indie:
http://aishwarya.wz.cz/
Obec H.Chlebany:
http://hornechlebany.unas.cz/ 
Hobby CBRSK Horné Chlebany:
http://cbrsk.euweb.cz/
Kóma - prežila svoju smrť:
http://gloriapolo.czweb.org/
Môj pes Mikinka a ďalší psíkovia:
http://cezmin.szm.com/
Christmas all the year:
http://vianocechristmas.czweb.org/ 
Múdra ako rádio:
http://mudraakoradio.euweb.cz/ 
Milujem pani Prírodu:
http://eufrosyne.wz.cz/ 
Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org/ 
Jánska noc:
http://cbjanskanoc.ic.cz/
Hobby:
http://www.cbrsk.php5.sk/ 
Cezmín:
http://cezmin.czweb.org/ 
Vianoce:
http://vianocesk.ic.cz/
Stránky urobené zdarma iným
Dieťa a jeho práva:
http://dieta.czweb.org/ 
Buldog english:
http://rudovaetuda.czweb.org/
Cébečkár a jeho olympionik:
http://olympionikholub.ic.cz/
Kresťanský spolok CB seniorov ČR:
http://rannisedmicka.ic.cz/

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

by Cezmín Slovakia 2005