„Nech
hudbu Tvojho srdca počuje čo najviac ľudí...“
Kosačka
Mnohí z nás
poznáte situácie na stretnutiach, kedy máte pocit, akoby ste istého človeka
poznali po celý život a nie iba vo chvíli prvého osobného kontaktu na CB
stretnutí. Tento pocit som mala pred niekoľkými rokmi hneï pri prvom stretnutí
s otcom Jozefom Podvesná Zlín a synom Zdenkom Velmez vo Vizoviciach.
Po rokoch sme sa opäť
stretli, no ako to už na stretnutiach býva, nie je dostatok priestoru na dlhší
rozhovor, keïže je veľa tých, ktorí človeka chcú pozdraviť a podať aspoò ruku,
popýtať sa na zdravie, rodinu a podobne. Zostala nám však komunikácia
prostredníctvom internetu a tak som položila niekoľko otázok synovi Zdenkovi
Velmez (s rádioamatérskym znakom OK2VMJ), aby sa čitatelia časopisu dozvedeli,
že hobby, rádiové vlny, dokážu spájať generácie, teda i otca a syna.
(vždy aktuálne)
Jedného dňa sa muselo
Niečo
dôležité urobiť.
Každý si bol istý,
že Niekto to urobí,
ale Nikto to neurobil.
Niekto sa rozčúlil,
lebo to bola úloha
Každého.
Každý
si myslel, že Hocikto
by to mohol urobiť,
ale Nikto nepredpokladal,
že Každý to neurobí.
Skončilo sa to tým,
že Niekto bol obvinený
Každým, pretože
Nikto neurobil to,
čo mohol urobiť
Hocikto.
Zdeňku, ty si začínal
vysielať s otcom alebo otec začal vysielať popri tebe?
Já jsem začal vysílat
jako první, otce jsem do toho navedl, aby vysílal také.
Môžeš povedať niečo o svojom otcovi?
Jako absolvent ABŠ
(Absolvent Baťovy školy) ve Zlíně se pravidelně zúčastòuje setkání ABS v
Baťově
vile ve Zlíně.
Kedy si si urobil skúšky a získal tak koncesiu,
kde sa konali?
Zkoušky jsem tehdy absolvoval v Praze.
Bylo to v roce 1978.
Od ktorého roku vysiela Tvoj otec?
Mùj otec vysílá od r. 1994.
Kde a ako získal Tvoj otec CB vysielačku?
První vysílačku na CB 27 MHz si koupil
v Holandsku v r. 1994 pøi své dovolené u svých pøátel
v Eidhovenu.
S kým začínal
vysielať v začiatkoch, s kým robil prvé spojenia?
O vysílání měl
vždy zájem, takže jsem ho pøesvědčil, když jsem mu v roce 1992 tehdy ve
Zlíně postavil anténu 5/8 lambda aby mohl hovoøit s kamarády z blízkého
okolí a navazovat spojení s rùznými expedicemi.
Urobil si aj Tvoj otec
koncesiu?
O koncesi měl zájem
také, ale, nevlastní ji, je pouze na pásmu CB – CB- čkáøem. Od r. 1930 byl
posluchačem na pásmu KV všeobecně. Často poslouchal v mém ham-shacku tehdy
na pøijímač Minizet, který měl všechna amatérská pásma KV, druh provozu CW a
SSB.
V roce 1931 jej
Baťa vyslal do Londýna, kde chodil do školy a odtud do Holandska, kde pracoval
13 let v gumárenské laboratoøi. Otec byl gumaø a dlouhá léta pracoval na
výzkumu kaučukových směsí pro uplatnění v obuvnické výrobě. Pracoval tedy
po návratu jako technik v gumárenské laboratoøi Svit ve Zlíně.
CB pásmo zbližuje ľudí
a poskytuje priestor ku každodennej vzájomnej komunikácii. Takisto stretnutia
CB a AMA, ale i spoločné hry, teda súťaženie. Chodil s tebou otec na súťaže
rádioamatérov?
Zúčastòoval se rùzných
setkání CB-čkáøù a AMA. Soutěží ne, pouze rozdával body v soutěžích.
Několikrát se zúčastnil společně se mnou expedice na Šerlichu v Orlických
horách, kde to velmi rád navštěvuje, poněvač to je blízko jeho rodiště v Solnici.
Získal si aj nejaké
diplomy z rádioamatérskych súťaží?
Mám jen několik diplomù
z rùzných soutěží. Mne zajímají DX spojení, tedy ne kvantita ale
hlavně
kvalita.
Otec diplomy nemá ale
rád navazuje spojení s expedicemi. Otec jde velmi s dobou, vysílání ho
velmi zajímá, počítač doma nemá ale zabývá se ještě fotografováním, filmováním
a turistikou. Pøi své turistice běžně používá digitální videokameru. Je mnoho
let členem Zlínského fotoklubu a několikrát vystavoval své fotografie na
známých výstavách, za které dostal i ocenění.
Aké najlepšie
umiestnenie v rádioamatérskej súťaži sa Ti podarilo?
Já jsem většinou
soutěžil pod kolektivní stanicí OK2KLN v Tøebíči na polních dnech VKV, to už je
víc jak 20 let. Potom jsem založil kolektivní stanici OK2RVM ve Velkém Meziøíčí
pod názvem OSLAVA a pod touto volačkou soutěžíme i na CB v Éteru bez
hranic a v Letním polním dnu, který poøádá CB club Česká Lípa,
pøípadně v
dalších soutěžích.
Za bývalej éry boli
rádioamatéri kontrolovaní nejakou inštanciou. Kontrolovali aj teba? Ako to na
teba vplývalo?
Ano byli amatéøi
kontrolováni za bývalé éry. Já jsem to zažil, mám koncesi od roku 1978. Mne
kontrolovali jednou ještě pøed revolucí, tedy pøed rokem
Má Tvoj otec nejaké
staré zábery - foto alebo QSL lístky zo starších čias?
Staré QSL lístky ze
starých časù nemá, pouze má několik ze současnosti.
Spomínaš si na svoj
prvý zahraničný QSL lístok, odkiaľ ti prišiel a čím bol zaujímavý i vzácny pre
teba?
Jeden z velmi
vzácných lístkù bylo moje spojení na VKV, tedy 144 MHz na SSB se Švýcarskem
pouhými 5 W výkonu. Byla to stanice HB9RLK. Moc mne to tehdy potěšilo. Bylo to
v roce 1982.
Ako znášala Tvoja matka
otcovho koníčka, vysielanie prostredníctvom rádiových vån?
Moje matka snáší otcova
koníčka dobøe, je ráda, že má takovou zálibu.
Čo hovorí tvoja rodina
na netradičné hobby akým rádiové vlny nesporne sú?
Moje manželka má také
koncesi od roku 1994, takže má pro to pochopení, i když vysílá méně jak Já.
Pomáhala mi hlavně organizovat setkání na Zásece u Vel. Meziøíčí.
Má otec teraz
vysielačku a vysiela na CB pásme?
Otec vysílačku má pouze
na CB pásmo a už 8 let se pravidelně zúčastòuje kroužku Kotlík Trnky Brnky.
Vedel by si aspoò
zhruba povedať, koľkých stretnutí cébečkárov a rádioamatérov sa zúčastnil počas
života?
Každé setkání hlavně
v okolí Zlínska navštěvuje velmi rád. Do Holic nejezdí to je už pro něho
pøíliš daleko. Setkání kolik již bylo to nemohu pøesně øící, ale bylo jich
dost. Asi 50 (?) Nevím.
Aké spojenie so
zahraničím je pre Tvojho otca najcennejšie a prečo?
Spojení na CB je pouze Česká
republika, Polsko, Německo a Slovensko. Kdyby měl větší dosah, tak by dělal
cokoliv, jelikož ovládá jazyk německý, anglický a holandský.
Zdeòku, stal si sa
organizátorom stretnutí rádioamatérov a cébečkárov pod názvom „ZÁSEKA“. Koľko
ročníkov stretnutí sa už konalo?
Setkání na Vysočině
jsem začal organizovat v roce 1995 tehdy ještě s Milanem OK2USG bylo
to poprvé v Køižanově. Setkání bylo do roku 2005 celkem 12. Poslední 3
roky se konalo vždy na rekreačním støedisku „Záseka“ nedaleko obce Netín v pøekrásné
pøírodě Vysočiny. Setkání probíhalo vždy od pátku až do neděle. Bylo pro CB-
čkáøe, radioamatéry a širokou veøejnost se zájmem o elektroniku a vysílání.
Čo myslíš, má CB pásmo i naïalej perspektívu využitia a vyžitia pre
terajšie a budúce generácie?
CB – pásmo nesporně
sbližuje lidi stejných zájmù o krásnou věc jako je vysílání ale i osobní
poznání pøi setkáních. Z vlastní praxe vím, že zájem poklesl díky internetu a
mobilním telefonùm ale věøím, že se nadále najdou zájemci o tuto krásnou
zálibu. Současná doba vyžaduje aby se lidé sbližovali a navazovali pøátelství a
k tomu napomáhá společný zájem. Té nenávisti a závisti je mezi lidmi dost
a proto si vážím každého pøátelství mezi CB-čkáøi a radioamatéry.
Zdeòku, ïakujem Ti za
rozhovor a želám Vám obom ešte veľa zdravia, príjemných chvíľ
s ušľachtilým koníčkom, akým rádiové vlny sú.
Na foto:
Zdeněk Velmez a Laco partizánske s Kosačkou Horné
Chlebany vo Vizoviciach na stretnutí Kotlík Trnky - Brnky 2006.
Kosačka
Pán Bohouš, kedy a ako ste sa dostali k
vysielaniu na CB pásme? Aká bola Vaša prvá CB rádiostanica?
Bylo to tak, abych začal od pramene, kdy to
začalo. Náš pan arcibiskup Karel Otčenášek se kterým kamarádím několik desítek
let, svolal do Hradce Králové své pøíznivce, věøící na Zimní stadion. Bylo nás
tam několik tisíc. Po poradě s arcibiskupem Karlem jsme se dohodli, že tam
vezmu na rozdání několik stovek knížek. Požádal jsem známé aby mě pomohli s
rozdáváním. Pomáhala mě rozdávat i moje manželka. Jednu z knížek, „Rudé temno
nad Vysočinou“, dostala paní Marta Langrová z Dobrouče, která je pøíbuznou
Jendy z Dobrouče.
Napsala mě že dostala knížku, a zdali bych měl
další. Jednoho dne jsme zajeli do Dobrouče s manželkou a ona mě prosila, abych
pøivezl asi 40 košù a košíčkù, že je slíbila spolupracovnicím v
továrně.
Dověděl se to Jenda Špinler a chtěl aby Marta pøišla s námi k nim na besedu, že
by mě rád poznal. Šli jsme a já si všimnul na stole tmavé kra-bičky s mnoha
dráty, ptal jsem sel na co to je. Doposud jsem něco podobného neviděl. On mě
všechno vysvětlil, že je to vysílačka, a projevil zájem o takové zaøízení. Brzy
na to jsem si koupil vysílačku značky Maxon a té jsem zùstal věrný, dokonce
pøežila i požár mého domu a stále funguje. Když jsem na-vázal vùbec první
spojení to bylo s Dobroučí, tak se k nám do hovoru pøidávali další, kteøí měli
podobné názory jako my. Později jsme se dohodli, že bychom se mohli sejít.
Prečo ste zvolili ranné
a nie večerné vysielanie?
Nejlepší pro nás bylo
ranní vysílání které nebylo tolik rušeno.
Ako zvládate pomerne
náročný režim dòa, keïže okrem vysielania zbierate počas roka
bylinky, v zimnom čase pletiete košíky, staráte sa o potrebných - biednych ľudí, keï Vás
požiadajú o pomoc a k tomu ešte aj píšete knihy?
Na otázku jak zvládnu
sběr bylin, psaní knížek a jejich rozesílání, odpovídám kaž-dému jednoduše,
jedině s pomoci Boží.
Koľko kníh ste doposiaľ
napísali a vydali a s akým jednorázovým nákladom ich vydávate?
Lidé se ptají kolik
knih už jsem napsal. Lidé kteøí chtějí mít ve své knihovně všechny moje knížky,
tak to počítají ale já v tom všem shonu to nevím. Po požáru kdy mě shoøelo
mnoho knih jsem u některých dělal dotisk. Vydávám po dvou tisících
kusech. Rudého temna, je několikrát víc.
Máte čitateľov iba medzi
cébečkármi alebo i medzi inými ľuïmi, ktorí nemajú CB ako koníčka?
Stretávali ste sa alebo sa stretávate okrem cébečkárov aj s osobnosťami
kresťanského - katolíckeho života a ak, tak s ktorými?
Moje knížky čtou lidé obyčejní vesničtí, ale i
lidé s několika tituly. Čtou je kněží i bisku-pové, Opat Vít Tajovský,
dlouholetý vězeò komunistického režimu i arciopat Opasek se svými pøáteli. Od
papeže Pavla Jana druhého jsem dostal apoštolské požehnání, když jsem mu
daroval prvních osm knížek.
Stretnutia u Vás v Rybné sa stali už tradíciou.
Chodíte aj na iné CB stretnutia okrem toho, ktoré sa koná u vás v Rybné alebo
boli ste na nejakých iných CB stretnutiach počas Vášho dlhoročného pôsobenia na
CB?
Do roku 2000 jsme se
setkávali v Dobrouči, v České Tøebové na jednom poutním mís-tě Na Horách. Do
Roku 2005 v České Rybné. Nyní plánujeme setkání koncem dubna nebo začátkem
května. Slíbil Václav Faltus imitátor, je to člověk veselý, slušný, že se už
těší na setkání u mě. Druhé setkání plánujeme v osadě „Na Sekyrce“ u Ládi Šulce
a jeho manželky. Bude to setkání rùzných øemesel. Já pøedvedu výrobu košù, Láïa
košťat, ženy paličkování krajek a jiné věci. Je tam výheò, kovadlina, bude tam
Jenda se svým hudebním kombajnem. Na setkání pøi-jede nějaký kněz. Panu
arcibiskupovi Karlovi jsme koupili vysílačku, škoda že je špatně slyšet,
kolikrát nás na vysílačce pozdravil.
Pomáha Vám vo vydavateľskej činnosti charita,
nadácia, farnosť alebo nejakí iní sponzori?
Co se týká pomoci nebo sponzorù,
tak nemám nikoho, celý dùchod a to mám jen minimální, dávám na knížky.
Nekouøím, nepiju, nekupuji žádné drahé věci, co upletu ko-šíky rovněž dám do
knížek, a tak s pomoci Boží vycházím že nemám dluhy. Mohl bych brát vyšší
dùchod.
Ako viem, boli ste aj
vo väzení počas 50-siatych rokov. Nadviazali ste počas väzby priateľstvá s
dobrými ľuïmi, ktoré pretrvávajú dodnes?
Byl jsem na uranu rok,
ale oni mě ten rok napsali jako v zemědělství. Nejsou ani moje rodiče
rehabilitováni. Náš stát prohlásil ko-munistickou stranu jako zločineckou
organi-zaci ale podle jejich zákonù v letech padesátých jsme byli souzeni a
rozsudky jsou do těchto dnù platné. Škoda že s kte-rými jsem byl zavøený, už většinou zemøeli.
Myslíte si, že CB pásmo ľudí naozaj zbližuje? Má
podľa Vás CB pásmo perspektívu zostať prostriedkom nielen pre oddych a zábavu,
ale i pre poučenie?
Co se týká pásmu CB, perspektivu určite má,
bylo navázáno mnoho pøátelství, mnozí lidé se navštěvují vícekrát do roka a
mají se rádi.
Čo odkážete čitateľom časopisu Jú-nošík ako
dobré posolstvo do budúcnosti?
Čtenáøùm Jùnošíka
vzkazuji, buïte trpě-liví, nevzrušujte se nějakými nápady lidí, kteøí to s Vámi
nemyslí dobøe. My Češi na tom nejsme lepší. Už patnáct rokù nám vládnou
sametoví dobrodinci. Pravda je jen jedna a to je pravda Páně a ta nakonec z
vítězí.
Ïakujem Vám za rozhovor a s Vašim dovolením
zverejòujem i rozhovor s redaktorom pánom Milošom Doležalom, ktorý s Vami
urobil a zverejnil v Čro 3/ Vltava.
S Bohumilém
Černíkem o bylinách, vězení a myšlence, kterou mu vnukl Bùh
Bohumil Černík se narodil roku 1924 v Støemošici u Luze ve
východních Čechách. Těsně pøed válkou se rodina pøestěhovala do České Rybné u
Proseče, kde B. Č. žije dodnes. Do roku 1970, kdy mu byl majetek násilím
zestátněn, se živil jako soukromý zemědělec. V roce 1950 byl odsouzen k 14
měsícùm vězení, které strávil v koncentračních táborech na Jáchymovsku
(odsouzeni byli i jeho rodiče), v roce 1962 byl znovu odsouzen na pùl roku. Po
roce 1989 nebyl rehabilitován ani odškodněn. Vydává a píše øadu knih a brožur,
ve kterých mapuje nedávnou historii svého kraje, zabývá se bylinkáøstvím a
košíkáøstvím.
Jste zemědělec. Jak
jste se dostal k vydávání knih?
V roce 1951 jsem začal
psát kroniku likvidace soukromých zemědělcù, kterou jsem nazval „Rudé temno nad
Vysočinou". Věděl jsem, že po mně jdou, a tak jsem rukopis zavøel do
sklenice od okurek a zakopal ve stodole. V roce 1989 jsem ho vykopal, dokončil
a vydal. Prodalo se ho osm tisíc výtiskù. Od té doby vydávám knížky. Rozdávám
je a posílám zadarmo, náklad je kolem 3000 kusù. Nejsem žádný spisovatel, jen
zapisuju zločiny nacistù a komunistù. Popisuju pravdivé události a děje, na
vymýšlení románù nemám čas.
A jak jste se dostal ke
sbírání bylin?
Když jsem se vrátil
podruhé z komunistického vězení, byl květen, na mých polích nebylo zase to,
dobytek byl v družstvu. Pøedseda mi vzká zal, abych si pro něj pøišel. Øekl
jsem, že jsem ho neodváděl, tak ho nebudu ani pøivádět. Pøivedl: no tedyjednoho
rána sami. Zhrozil jsem se. Krávy vyhublé, úpné trosky. Pøedtím byly čiperné a
poskakovaly, když šli na pastvu. Navíc mi ani nevrátili všechny. I já sám jsem
byl ve vězení domordovaný, chytla mě ledvinová kolika, musel,. jsem do
nemocnice. Tehdy jsem začal pít bylinné čaje a ledviny se už neozývají.
Nejdøíve jsem trhal bylinky jen pro sebe, potom jsem je dával i svým i známým.
A když jsem se v roce 1968 oženil, začali jsme se ženou sušit na pùdách od jara
do podzim mu spoustu léčivek, které dávám nemocným, aby se uzdravili, a
zdravým, aby neonemocněli.
Co sbíráte?
Nejdøív na jaøe podběl,
petrklíč, devětsil. To je do prùduškových směsí.
V
květnu trhám mladé kopøivy, mátu, meduòku, øepík a šalvěj. Mátaje pro
chuť k jídlu, meduòka
uklidòuje nervy, øepík je do směsí na žlučník
a tak dále. Chodím sbírat do luk i do
lesù, pak suším a rozdávám a rozesílám.
V zádech Rusové
Z jaké j ste
rodiny?
Naši měli koloniální obchod. Cukr, káva, sudy
s
petrolejem a se slanečky, høebíky, hrnce, všechno, co lidé na vesnici potøebují.
Otec často v krámě
s mužskými probíral politiku, já se nejvíc těšil na
strýčka
Polanského s fajfkou stále u pusy. V oblacích dýmu se rozohòoval: „Kdybych
měl šavli, všechno rozsekám jak Sarajevo!" Rád jsem ho
poslouchal
a vždycky jsem byl smutný, když slovně vytahoval šavli - to bylo znamení,
že se chystá
odejít. No, daøilo se nám celkem slušně.
Proč jste se tedy pøestěhovali?
Táta měl známého úøedníka v Praze u. ministerstva
financí, a ten mu øíkal: „Peníze v krátký době
ztratěj hodnotu a zøejmě bude válka.
Koukej koupit
nějakou usedlost s polnostma." V roce 1938 naši
nakonec
sehnali v České Rybné statek s 12 hektary. Barák na spadnutí, stodola
krytá lepenkou, když
pršelo, voda se chytala do hrncù...
Tak jsme postavili
novou støechu, udělali nové podlahy, stropy. Já jsem byl pøijatý na obchodní akademii v Pardubicích^ ale protože
byla potøeba každé ruky, ze studií sešto
a
musel jsem pomáhat v hospodáøství.
Jak
jste to bral?
Nevzpouzel jsem se. A v životě jsem pak poznal, že
to
snad pro mne bylo i lepší. Náš ročník totiž daroval
kolaborant
Moravec Hitlerovi, a musel bych jít jako
totálně nasazený do rajchu. Jelikož
jsem ale pracoval
v zemědělství, do Německajsem nemusel. Za války
se
ovšem hospodaøilo těžko. Nebyly stroje, oralo
se s kravami, koòmi. Často chodily
hospodáøské
kontroly. Všechno muselo být zaregistrované, co se naselo
a co se z toho odvede.
Byli
ve vsi mezi Čechy udavači?
Byli, jenomže to o nich každý věděl, a tak se pøed
nimi nemluvilo. Vlajkaø u nás byl jen jeden a oháněl se
puškou, protože jeho otec byl myslivcem. Po únoru 1948 se z něj stal horlivý
komunista.
Tøi dny pøed koncem války i u nás proběhla
revoluce.
Vedli ji mstí partyzáni,
kteøí se tu skrývali
v lesích a měli v nás oporu, dodávali jsme jim
jídlo. Odzbrojili oddíl Maïarù, kteøí s úsměvem odevzdávali
zbraně, a ty se pak rozdělily mezi místní chlapy. Mně dal výcvik ruský major.
Trval jednu minutu. Øekl mi: „Tu puška, tu patrony, zasuneš, zmáčkneš.“ Spali
jsme ve škoole a drželi hlídky kolem vsi. Od Poličky ustupoval odddíl Nemcù a
chtěl projít naší vesnicí. Vyslali jsme k nim
parlamentáøe, aby se vzdali. Odmítli a nastal krátký boj. Poznal jsem, co je to
bojovat po boku Rudé armády. Rusové nás vyhnali v rojnici do pole proti Němcùm,
sami zùstali skryti mezi domy ve vsi. Nakázali: „Kdo se obrátí, toho
zastøelíme!" Proti nám Němci a v zádech Rusové. Po chvíli začala støelba a
trvala tak dvacet minut. Také jsem støílel, ale jen do vzduchu. Dva z našich
padli. Němci pár chlapù zajali a vzali je jako rukojmí. Nakonec projeli vsí a
byl klid.
Měli jste čas
hospodáøství po válce pozvednout?
Nejdøív to šlo dobøe.
Koupili jsme si se sousedy samovaz. No to byly žně! Nemuselo se sekat, odebírat,
vázat. Posekali jsme i dalším sousedùm. Dokonce jsme měli plán, že
společně
koupíme kombajn. K tomu už nedošlo.
Jak u vás probíhala
kolektivizace?
Rychle. Učitel a
zároveò pøedseda národního výboru na nás udělal habaïúru. Uspoøádal ve škole
schùzi, na kterou se všichni museli dostavit. Když jsme se sešli, dva policajti
zamkli vchod a pøedseda prohlásil: „Sešli jsme se, abychom dnes založili
družstvo. Kdo je proti, ať zdvihne ruku." A bylo založeno.
Když pak později
prezident Zápotocký prohlásil, že toho, kdo nechce být v družstvu, nebude nikdo
držet někteøí lidé z družstva vystoupili. A taky já.
Pod jakou záminkou vás
poprvé zatkli?
10. ledna 1950
odpoledne pøišlo najednou do stavení pět esenbákù, místní bezpečnostní referent
a újezdní tajemník, lenoch, zbabělec a negramot. Hledali protikomunistické
letáky a zbraně. Letáky jsem ovšem měl'. Rozhazoval jsem je na rùzná místa v
okolí Chrudimi.
Co na těch letácích
bylo?
Bylo na nich: „Poctivý
člověk nejde nikdy se zloději a vrahy." Měl jsem je ale dobøe schované.
Hùø už jsme schovali 30kg nepøihlášeného čerstvého masa, které jsme dostali
výměnou za naše sele. A teï to začalo. „Kde jsi ho sehnal?" Øíct pravdu
nešlo. Tvrdil jsem tedy, že jsme ho koupili od neznámého člověka. Zuøili, ale
nevypáčili ze mne nic. Tátu pak večer esenbák Maršík pøi výslechu zkopal a
dupal po něm. Mě, tak jak jsem byl, v gumácích, kalhotách a roztrhaným kabátu,
protože jsem zrovna házel hnùj, odvezli do kriminálu. Když mě vedli v øetězech
do tudoru, pøemýšlel jsem o tom, že čeští rolníci jsou jako zločinci vláčeni,
když se chtějí najíst. Rozhlížel jsem se po kraji a loučil se s domovem.
Dostaljsem čtrnáct měsícù jáchymovského koncentráku, táta pùl roku prachovické
cementárny a maminka devět měsícù tuněchodské cihelny a gumárny ve Zlíně. A k
tomu sto tisíc pokuty a propadnutí zabavených věcí.
Udal vás někdo ze
sousedù?
Byli jsme trnem v oku
místním komunistùm. Když jsem se pak vrátil domù, pøedseda akčního výboru
povídá: „Poøád jsi měl ten sarkastický pohled. My jsme vás museli ťuknout." Že zavøeli
mě, tátu a mámu na několik let, tomu øíkal
ťuknutí!
Jak jste snášel vězení?
Věděl jsem, že někdo
nade mnou bdí a ví o mně v každém okamžiku života. To byla jistota, bez které
bych sotva pøežil uranové peklo na Jáchymovsku. I když mě svázali a ponižovali,
cítil jsem se šťastný a svobodný, protože jsem věděl: to všechno je jenom
násilí, které ducha nepokoøí, Byl jsem jednou na výslechu v Hlinsku, trval pět
hodin a poručík Pešava měl napsaný sloupec otázek. Chodil kolem stolu a
najednou øekl: „O vás je známé, že nenávidíte komunistický režim. Je to
pravda?" Øíct ano znamenalo pøinejmenším několikaletý kriminál. Øekl jsem:
„Pane poručíku, máte jistě otce a matku. Kdyby vám s rodiči někdo surově
zacházel, měl byste ho rád?" Tu myšlenku mi vnukl Bùh.
Jaké to bylo doma, když
jste se vrátil?
Hùø už s námi dělat
nemohli. Mámě bylo jednapadesát když se vrátila z vězení. Byla nemocná,
strhaná, nemohla dělat těžkou práci, musel jsem sám dojit, podlahu mýt. Za pár
měsícù zemøela. Tatínkovi bylo 62 let. Byl úplně zničený z těžké práce v
cementárně, kde ho pøirazily vozíky. A komunisti mu poøád vyhrožovali, že ho
znovu zavøou. Jednoho dne jsme měli jet na pole sázet brambory. Otec za mnou
pøišel a povídá: -„Ty, hochu, co mùže být za to, když někdo pøechovává někoho,
kdo je stíhaný policií?“ Odpověděl jsem:
-„To máte těžký, podle
toho, co je to za človeka. Mùže to být na rok nebo i na pět.“ Pomohl mi
zapøáhnout, a pak øekl, že má pole dnes nepojede, protože mu není dobøe.
Když jsem se pak vrátil domù našel jsem ho mrtvého. Oběsil se. Myslím, že
někomu pomáhal a tolik se bál dalšího kriminálu.
Takže jste zùstal na
hospodáøství sám?
Úplně sám. Měl jsem
traktor a soukromě jsem hospodaøil. Jenomže jaké to bylo hospodaøení! Sráželi
mi dvě až tøi pětiny z tržby, kterou jsem dostal za mléko, maso, obilí a
brambory. Když jsem měl z toho zbytku koupit osivo nebo bramborovou sadbu, na
živobytí mnoho nezbývalo. Musel jsem platit další a další pokuty. Penále a daně
jsem nemohl platit, protože už nebylo z čeho. Stálá buzerace. Měl jsem asi 50
tisíc dluhù.
Nebylo týdne klidu,
stále pøedvolání na trestní komisi nebo na pohovor na MNV. A za patou Státní
bezpečnost. Jednoho dne jsem dostal pøedvolání k soudu. Byli tam svědci od nás
ze vsi, pøedseda výboru a tajemník, a ti svědčili, že zesměšòuji úøady. Byl
mezi nimi taky funkcionáø družstva, ten bývalý vlajkaø, o kterém jsem mluvil.
Dostal jsem pùl roku. Rozsudek jsem neuznal a nenastoupil. Tak si pro mě
pøišli.
Jak jste si vysvětloval
všechno to pronásledování?
Nás zavøených zemědělcù
byly v Jáchymově stovky. Seděl tam se mnou jeden sedlák, který vlastnil 30
hektarù. Jeho provinění - ohrozil republiku tím, že neposekal počtvrté
vojtěšku. Vysvětlovat mocichtivým ševcùm, ze kterých se pøes noc stali bolševici,
že těsně pøed zámrazem se nesmí voj-těška vysekávat, bylo zbytečné.
Všechno to
pronásledování si vysvětluji takto: Zemědělec, má-li kousek pùdy, je
samostatným člověkem. Když mu pùdu vezmou a naženou ho do kolchozu, je poddaným
a ztratí jedinečnost. To chtěli. Nahnat lidi do houfu a vygumovat v nich vědomí
odpovědnosti. A pak, ve vlastním hospodáøství má všechno lidský rozměr.
Bolševici øíkali: „Už soukromé zemědělce nepotøebujeme, teï pěstujeme ve
velkém." Jenže pak pøišly nemoci a tisíce prasat musely být utraceny.
U nás ve chlévě měly
krávy døevěné dláždění, stále nastlanou slámu, nízký strop, takže bylyv teple.
V družstevním kravíně byl beton, tvrdá dlažba, zima. U nás seno, které bylo
dobøe usušeno, vonělo, sláma též suchá, neprohnilá. V kravíně siláže, na dálku
odporně zapáchaly. Dobytek na zemědělské usedlosti patøí tak trochu do rodiny.
A na zvíøeti se pozná, jak se s ním zachází, podle výrazu očí. Pøi dobrém
zacházení má výraz klidný, pøi hrubém divoký, nejistý, uhýbá...
Sedmasedmdesátkrát
Pøed pěti lety vás
potkala velká tragédie. Mùžete o tom dnes hovoøit?
Ano. Šli jsme tehdy se
ženou normálně spát. A spal jsem tvrdě. Asi ve čtyøi hodiny ráno mě Anička
probudila výkøikem, že slyší nějaký praskot. Ucítil jsem kouø. Povídám jí, ať otevøe okno a vyskočí. Síò už byla plná
ohně. Měl jsem tam pytle s bylinkami.
Právě tam vznikl oheò - od vadného relé mrazničky chytl prach, sáčky a celá
síò. Dveøe byly skoro celé prohoøelé, plameny šlehaly od
země až po strop. Bosý
jsem proskočil. Roztočil jsem kohoutek u hadice a najednou slyším:
-„Já nemùžu, já už nemùžu..." To byla poslední Aniččina slova. Už ji nebylo možné
zachránit. Úplně všechno shoøelo. Zpráva se rychle roznesla, pomáhali sousedé,
pøátelé i neznámí. A desítky kamarádù mi pomohly dùm znovu postavit.
Potkaly vás takové
bolesti, celý život mezi kriminálem, otroctvím a polosvobodou. Co si o tom všem
dnes myslíte?
Myslím, že mě tím vším
navštívil Bùh, jako toho Joba. Ale nezanevøel jsem na svět - snad jsem víc
poznal. Už to, že je mi
Jste køesťan. Jak se
vyrovnáváte s odpuštěním?
Vùči mým věznitelùm
nechovám žádnou nenávist. Dokonce jsem jim vděčný, že mi dali titul: recidivista.
Mám to mnohem raději, než kdyby mi dali titul zasloužilý umělec nebo laureát
státní ceny. A zlost? Tu není dobré živit.
Pøicházejí za mnou
potomci komunistù a øíkají: „Bolí
mě
tady, dej mi na to nějaký lektvar." Neøíkám jim, tvùj táta nebo tvoje
bába se podepsali na tom, že návrat Marie Černíkové je nežádoucí, což bylo
usnesení místního národního výboru. Odpustil jsem všem, neodmítám podat
pomocnou ruku. Ježíše se ptali, kolikrát se má odpouštět. Sedmkrát? Odpověděl:
„Ne, sedmasedmdesátkrát.“ Tedy vždycky. Nenávist neživím. Nikdy však
nezapomínám. I proto se pokouším vydat svědectví v knihách.
Miro- Doležal
ZAPNITE SI TELEVÍZOR 1.program ČT
17. 3. 2006 o 18:30 h.
Nejdøíve pøíjdou nevěrnosti, potom hádky, a
nakonec někdy i pračka mezi manželi. Statistika rozvodù v dnešní době prudce
stoupá.
Já Vám chci vyprávět o trochu jiném po-hledu na
manželství, ve kterém ještě v den svatby se objevila pračka.
Bylo to jako v pohádce, děvče X se zalíbila
mládenci Y, a Y si zamiloval děvče Z. Stanovili si den svatby, a když odcházeli
od oltáøe, kde si slíbili že budou snášet po celý život nejen to dobré, ale i
to zlé až do doby, kdy je jedině rozloučí smrt. Se zadními vrátky, tedy o
nějakém útěku z manželství naprosto nepočítali. Pøed kostelem se shromaždili
místní občané, kteøí novomanželùm pøišli pogratulovat, ale v tom zazněla
hasičská siréna, která velela novopečenému ženichovi, a také mladému hasiči že
někde hoøí a je povinen jít hasit. Nejen že hoøel nastražený døevěný domek, ale
jistě i oběma hoøelo jejich srdce a tak běžela i nevěsta v bílých svatebních
šatech hasit. Pak odjížděli v kočáøe do vedlejší vesnice a tam v novém
pohostinství měli strávit svatební hostinu v pohodě v širokém společenství obou
rodin. Hudba hrála, tančilo se a na jevišti tohoto zaplněného sálu se støídaly
rùzné veselé scénky, a nic netušící svatebčané ani nevěděli co se tu
ještě
plánu-je nebo pøihodí. Náhle z ničeho nic tu byla pračka. Všichni toho byli
svědky. Proč vznikla, z čeho vznikla na to nejsou odpovědi, ale byla to
skutečně těžká pračka. Svatebčané odkládali od úst skleničky s vínem a s
napětím sledovali jaký bude mít tato pračka prùběh. Pračka se pøe-nesla až na
podium a všichni byli svědky co se stalo dál. Pár hodin po slibu věrnosti, a je
tu zrovna pračka. Nevěøíte?
Na vyvýšené pódium ze zákulisí, pøenáší dva
chlapi těžkou, záøící novotou automatickou pračku. Jeden bere mikrofon,
oznamuje svatebčanùm že chtějí pøedat tuto pračku jako svatební dar pro
novomanžele, aby se tito novomanželé dostavily k cen-nému daru, aby si jej
pøevzali. Oba novomanželé poslouchají komentátora, který čte návod k použití
této italské pračky. Podle návodu nevěsta to zkouší, bere pøipravené prádlo,
které se má vložit do automatky, otevírá vkládací dvíøka, a v tom…den pøed
svatbou k večeru jsem intenzivně pøemýšlel jaké pøekvapení, jakou scénku pro
naši vdávající neteø vymyslet. Doma v garáži mě už delší čas pøekážela vyøazená
automatická pračka, kterou jeden občan vezl do sběrných surovin. Byla
nefunkční, výměna italského programátoru by byla nákladná, ale její venkovní
náhled byl, jako by vyšla pøímo z fabriky. Rychle jsem se rozhodl darovat ji
jako svatební dar, ale protože by byla těžká, hned jsem se pustil do demontáže
celého zaøízení, bubnu, motorù atd., aby novomanželé dostali jen nádherný obal
auto-matky. Pár okamžikù by novomanželé prožili radostné chvíle, ale pak
zklamání. Svatební veselí však vyžaduje takovéto zvraty, a jak se øíká v
Dobrouči - pøipravit nějakou tu čertovinu. Blesklo mě hlavou, vždyť manželské
hádky, spory, i pračky jsou v manželství zlem, a symbolika zla se u nás
vyjadøuje čertem. To by bylo ono, øíkám si.
V den svatby místní skauté pøipravovali jakousi
pohádku v pøírodě, a tam prý bude fi-gurovat i čert. To je ono, a ještě večer
pøed svatbou hledám informace, kdo to je, a zda by se ten dotyčný vešel do
prostoru pračky. Čertova funkce by spočívala v tom, až někdo z novomanželù
otevøe pračku, aby se z útrob pračky objevil ten „Černý“, který vlastně je
symbolem zla, hádek, někdy i praček v manželství, a novomanželé i svatebčany
øádně vyděsil a pobavil. Protože i tato scénka byla natočena a zaslaná do známé
televizní soutěže. Pokud chcete vědět jak to vše dopadlo podívejte se na první
program televize dne 17. 3. (bøezna) 2006 v 18:30 hod.
Jan Dobrouč
Pán Ján, zaujímalo by ma, ako pripravujete
vysielanie Rannej Sedmičky a ktorí cébečkári sa aktívne podieľajú na tvorbe a
vysielaní?
Poøadí v jakém se hlásí jednotliví CB
radioamatéøi a hovoøí do mikrofonu u svého vysílače (cíbíčka), se po mnoha letech
ustálilo. Úvodním slovem po znělce zvonù zahaju-je Bohumil Černík z
Českomoravské Vysočiny čtením z Bible, další minuty následují ode mne Jana z
Horní Dobrouče. Po skončení mé relace u mikrofonu, pøedávám vstup do našeho
vysílání do České Tøebové, kde jsou vždy dobøe pøipraveni hlásat radostnou
zvěst Toník a Anička Kaple. Tento volací znak „Kaple“ si dali proto že oba
bydlí u kaple - rotundy svaté Kateøiny. Po nich pøichází na øadu Láïa (na foto)
a Marie z malé osady Sekyrka V Orlických Horách. Po skončení jejich pøíspěvku,
vyzvu Fandu a Líbu ze Srubù (za Chocní), že jsou na øadě oni. Dále pøichází na
øadu Honzík ze Tøebovic, Sára ze Svitav a ještě další z Litomyšle, Tátenic,
Lanškrouna, Pardubic a jiných vzdálenějších míst.“
To znamená, že vy ste moderátorom Rannej
Sedmičky?
„Dobré Ráno, tady se hlásí Jan z Dobrouče.“
Těmito slovy pravidelně začíná moje relace.
„Milí posluchači Ranní Sedmičky, já Vás vítám
na tomto vysílání a pøeji abychom se dobøe slyšeli a pokud dnes pùjdete mimo
Váš domov, už Vám nebude stačit jen jeden svetr ale hned raději dva, protože
náš venkovní teploměr nám klesnul na -
Každý z nás prožívá svùj vlastní a jedi-nečný
život, a kdyby byla povinnost napsat na papír svùj životopis, tak i když jsou
na světě miliardy lidí, tak by ani jeden z nich neměl popis svého života
stejný, tedy každý má svùj život ojedinělý. Během života jsme si určitě
pøečetli rùzné zajímavé i méně atraktivní životopisy. Byly to popisy většinou
rùzných velikánù dnešní i dávné doby. Vzpomínám si na školní dobu ve druhé
světové válce, kdy jsme se ve Měšťance učili německy a museli jsme znát
životopis Adolfa Hitlera nazpaměť. Později po válce zase další generace musela
částečně znát životo-pisy Lenina a Stalina.
Ten o kterém Vám chci
vyprávět dnes, měl zcela odlišný životopis než dosavadní velikáni nedávné doby.
Ten, který se narodil, byl nejchudší ze všech. Narodil se ve chlévě a byl
položen do sena. Nepatøily mu ani jesličky do kterých byl položený. Mohl se
narodit v luxusu v Herodesově paláci ale Bùh určil, že se narodí chudé dívence.
Brzy po narození zneklidnil místního krále tak, že jeho maminka i s pěstounem
museli utéci do cizí země. Nedostal se do žádné školy, pøesto když dorostl do
let dnešního školáka, udivoval svojí moudrostí tehdy vážené doktory, a když
dosáhnul věku muže, otøásl celým národem, a samými základy øímské øíše, která
se rozkládala daleko od Øíma všude kolen Støedozemního Moøe. Neznal fyziku, ale
dokázal ovládat pøírodní zákony, tišil bouøi na moøi, chodil po vlnách moøe.
Neměl sebou prodejnu
potravin a pøesto sytil tisícové zástupy lidí. Nevlastnil laserové a jiné oční
pøístroje, ale pøesto dával slepým zrak. Nevlastnil dýchací pøístroje, pøesto
køísil mrtvé. Nenapsal jedinou knihu, ale do největší knihovny světa by se
nevešly knihy které byly o něm napsány. Nezaøídil si lékaøskou ordinaci, proto
že by neměl na zaplacení nájemného, uzdravoval se zárukou, pøesto nebral si za
to ani haléø. Neměl žádný kardiograf ani röntgen, pøesto uzdravoval na počkání,
nejen celé tělo, ale i duše. Nevelel žádné armádě, neodpíral násilím svým
nepøátelùm, a taky nedobyl svojí zbraní ani metr země, a pøece žádný vojevùdce
neměl tolik dobrovolníkù jako On. Žádný jiný člověk nedobyl tolik království
světa, jako On. Mocí své lásky a poselstvím evangelia pøetvoøil celý svět.
Velcí mužové a
osobnosti světa pøišli a odešli, ale On, který neměl ani kde by hlavu sklonil –
chtěl se stát tím nejchudším, ale neměl nic společného s dnešními bezdomovci.
Pøesto že zemøel, žije tu s námi a bude mít poslední slovo k dějinám lidstva.
Ten, který šel dobrovolně za nás na smrt, zaplatil za naše veliké dluhy, a
nechtěl za to nic víc, než abychom mu byli vděčni a uvěøili mu. Když mu vojáci
kovanými høebíky probí-jeli jeho ruce a nohy ke køíži, on se nevzpíral a
nekøičel, dejte mě injekci proti bolesti. Ale v těch nepøedstavitelných
bolestech myslel na všechny lidi světa, ale i na nás všechny, kteøí tu dnes
sedíme u vysílačky, ať posloucháme v oblasti Litomyšle, Rychnova, Chrudimě, Šumperska nebo Dobrouče.
Ten jediný z těch velikánù za dobu co existuje lidstvo, má jedinečný životopis,
a pro každého pøipraven veliký balík radostí pro věčnost, a pro každé-ho
jednotlivce klíč od brány do nebe.
A my zatím se mu vysmíváme, obracíme se k němu
zády, zneužíváme jeho jméno klením, dáváme pøednost hmotným věcem, které budeme
muset stejně ať za deset dvacet rokù, později či døíve opustit. Ale on čeká,
nedává pokuty za prodlení, ale v čekání je trpělivý na naše slova, které bychom
měli vyjádøit jak srdcem i svými ústy: „Ano Ježíši, Tobě dùvěøuji, ty máš slova
věčného života, ke komu jinému bychom šli!“
A zde ukončuji moji úvahu a pøedávám mikrofon
do České Tøebové Toníkovi Kaple. A vysílání pokračuje dál.
Vím že to potøebuje
odvahu u mikrofonu hovoøit slušně, když na jiných kanálech se kleje, potøebuje
to odvahu do mikrofonu vyslovit s úctou slovo Bùh, když z mnohých rodin, domovù
a institucí zmizeli køíže, symboly køesťanstva. Potøebuje to odvahu hovoøit o
pravé lásce, která chybí celému světu, jestliže na vedlejším kanále se hovoøí o
lásce v rovině nevázaného sexu.
Slovensko je nádherná
země, mnohokrát jsem ji projel v mém mládí na motorce, pøed 60 lety jsem byl v
učelišti s mnoha chlapci ze Slovenska, byli to moc prima pøátelští kamarádi.
Proto já pøeji celému
Slovensku aby bylo znovu zaplaveno tolik potøebnou láskou. A ty ohniska lásky
by se mohli rozhoøet i tam, kde se tyčí do výšek CB antény. Pøeji Vám k tomu
jen odvahu. Stačí k tomu mikrofon a odvážné srdce.
Pán Ján, ïakujem vám za rozhovor a všetkým aktérom Rannej Sedmičky prajem ešte
dlhé roky trvania a obohacovania poslucháčov o iný rozmer chápania a vnímania
tohoto sveta. Čo najviac pekných spojení s priateľmi cébečkármi a veľa úspechov
v súkromí i vo vašom účinkovaní po CB rádiových vlnách.
a Faltus (môžete ho vidieť v rôznych televíznych programoch ČR)