Miladka Ústí nad Labem

Láďa Sekyrka

Láďa Sekyrka s manželkou

Helenka Lichnov

Eliška Dobrouč, Helenka Lichnov a Ľudmilka Písečná

Standa Tátenice

Láďa Sekyrka a Zdenek Uhersko

Karel Choceň

a  Karel ako moderátor

Mobilné CB vysielanie nad obcou

Jan ŠPINLER volačkou JAN DOBROUČ

Eliška v svojom raji kvetín a Ján z Dobrouče pri príprave vysielania na CB pásme 27MHz

To když bylo Elišce, moji manželce, sedmdesát...

CB antény na dome Jána z Dobrouče - Čarovný a malebný kútik zeme

Prvé stretnutie CB rádioamatérov "RANNÍ SEDMIČKY" u Jána a Elišky z Dobrouče v roku 1996

Vľavo: Ľudový liečiteľ a spisovateľ Bohouš Černík z České Rybné s manželkou Aničkou u Jána

Stretnutie CB rádioamatérov "RANNÍ SEDMIČKY" u Jána Špinlera z  Dobrouče - v kult.dome

Súťaže počas stretnutia SEDMIČKÁROV. Videá nakrútené pánom Jánom boli aj v prestížnej zábavnej súťaži TV Ostrava: "NEVÁHEJ A TOČ!" Bolo ich celkom deväť a bodovali.

súťaž...

Pitie z fliaš - ako kojenci....

Ján Dobrouč hrá na svojom po domácky vyrobenom "KOMBAJNE". Účinkuje v Domovoch dôchodcov i na rodinných, dedinských a iných oslavách.

Ján ako moderátor i ako zvonár v kostolíku svojej obce Horní Dobrouč

Bohouš Česká Rybná, (Láďa Sekyrka a či Tonda Kaple ?) a Ján Dobroč pri vystúpení na stretnutí Semičkárov

Ján spolu s ľudovým spisovateľom a liečiteľom Bohoušom Černíkom z Českej Rybnej

Tragédia u Bohouše Rybná, vyhorel dom a manželka Anička mu zhorela v ňom

Anička s Bohoušom v domácej pohode pred tragédiou, Bohouš pletie aj košíky okrem písania kníh a pomáhania ľuďom v zdravotných a duševných ťažkostiach

Foto: Ján Z Dobrouče s Bohoušom pri jednej z brigád pri prestavbe vyhoreného domu a vedľa Anička Kaple s Bohoušom. Ženy pomáhali po postavení domu riadením interiéru, ale aj pri stavbe pohostením brigádnikov. Cébečkári z celej Českej republiky pomáhali Bohoušovi Rybná materiálne, finančne i fyzicky prekonať nešťastie, stavali s ním nanovo dom a postavili ho tak, že je v ňom jedna veľká miestnosť na pravidelné stretnutia cébečkárov a Sedmičkárov na pamiatku jeho uhorenej manželky Aničky. T.r. (2007) sa koná okrúhle dvadsiate stretnutie.

Stretnutie u Bohuše Rybná

Jenda Za Rybníkem a Bohouš Česká Rybná

Ján Dobrouč pracuje na počítači pripravuje duchovné vysielanie "Ranní SEDMIČKY", cesta Za Rybníkom, kde býval Jenda

Spoločné posedenie s programom na jednom zo stretnutí "SEDMIČKÁROV"

Stretnutie "RANNÍ SEDMIČKY" v Českej Třebovej

Toník Kaple organizoval 2.stretnutie "SEDMIČKÁROV" v Českej Třebovej

SIEDME stretnutie "RANNÍ SEDMIČKY" v Horní Dobrouči

Stretnutí "Sedmičkárov" sa zúčastňuje aj známy imitátor Václav FALTUS (prvý vľavo), môžete ho poznať z rôznych zábavných programov Českej televízie

Antény na dome pána Jána

Stretnutie v Českej Rybnej u ľudového spisovateľa a liečiteľa Bohouše po prestavbe

(Vložené 30.6.2007)

Proč

jsem prospal svůj svátek

Muška č.26.

Suchý vrch JO80IE

Jánska stovka AB 5

Když jsem se v roce 2004 poprve zúčastnil akce Svatojánská Muška, tak jsem se vracel  se svým 13 letým vnukem (členem expedice) z kóty domů, byli jsme nadšeni co se dělo v etéru. Tenkrát to nebyla jedna Muška, ale po celou noc jsme byli v kontaktu s nepředstavitelným množstvím mušek. V té lokalitě  na nás tenkrát dělala nálety tisíci hlavá stáda mušek - komárů  po celou noc. Na to nepříjemné jsem už zapomněl a letos jsem se dokonce na to těšil a připravil jsem se na boj s komáry.

Zkontroloval jsem potřebnou techniku a v sobotu před svátkem Jana Křtitele manželka napekla buchty a při odjezdu na  plánovanou kótu Suchý Vrch mě připomněla:

-„Zdali pak vůbec víš že máš zítra svátek? Přijedou ti známí a rodina gratulovat a tak ať se domů vrátíš zavčas.“

Aby mě nebylo v té Svatojánské noci smutno v lese o samotě, nabídnul mě společenství a prožít Let Svatojánské mušky mladý cíbíčkář sympatizant Ranní Sedmičky Pavel z Dobrouče. Před námi bylo 45 kilometrů jízdy a veliká starost, zdali tam na kótě Suchý Vrch získáme připojení k síti pro náš noční provoz.  Náhradní akumulátor pro vysílání na který jsem spoléhal mě v poslední době při dobíjení zklamal.

Po příjezdu na nejvyšší bod jižní části Orlických Hor, tedy Suchý Vrch, jsme zjistili že suchý není. Bylo po bouřce vše mokré. Do vojenského prostoru jsme nesměli a tak jsme se starou Škodovkou zacouvali těsně za hranice hlídaného prostoru do vysoké trávy. První starost byla, zda nám“vojáci“ dovolí se napojit na jejich síť. Hurá, oni to dovolili, a Pavel rozmotal dlouhý kabel až za hranice kde jsme postavili malý stolek s technikou a smontovali stožár.

Obávaní komáři nepřišli, za to ale neobvyklé chladno. Pavel sednul k mikrofonu a já šel obhlídnout terén do lesa, kde bych mohl nasbírat nějaké to množství borůvek aby druhý den mohla manželka ještě pro očekávané gratulanty připravit borůvkový koláč nebo jak my říkáme „škváru“. Brzy jsem se vrátil bez jediné borůvky, ještě nebyly zralé.

Chladný podvečer nás vedl k touze mít tak sebou něco teplého na což jsme nebyli připraveni. Stalo se něco neobvyklého. Směrem od vojenské budovy k nám míříli dva zaměstnanci a něco nám přinášeli. Ani jsem nestačil připravit fotoaparát a na náš improvizovaný  stolek nám vedle cíbíčka předávali-jedna žena a jeden muž velkou konvici s teplým čajem, sklenice, cukr a citronovou šťávu. Byli jsme s Pavlem plni údivu a překvapení, kam až někdy ta lidská vzácná vlastnost „štědrost srdce“ dorazila, a to až na kótu Suchého Vrchu ve výšce 995 metrů, Jsme v rozpacích komu kromě té dvojici poděkovat, snad ještě ministryni obrany. Čaj od armády a voňavé buchty od manželky to bylo ono!

Suchý Vrch se zahalil do tmy a my se stěhujeme do stísněného prostoru staré Škodovky. Zadní sedadla obsadil Pavel s papíry, kam bude se snažit pokračovat zapisovat potřebné údaje a lokátory spojení.

Já se usadil za volant a pohladil vedle mne na sedle věrnou milenku harmoniku Heligonku a vedle ní na kufru od harmoniky dostalo čestné místo cíbíčko se zdrojem napájení.

Později po odletu Svatojánské mušky jsem čekal na vhodnou chvíli, abych mohl poslat těm vzdálenějším, hlavně přátelům na Slovensko malou hudební kytičku nebo aspoň krátkou část písničky s harmonikou. Chtěl jsem tím obohatit a symbolicky zpestřit výzvu  naší expedice, kterou jsme se hlásili:

-„Tady Expedice Suchý Vrch, Ranní Sedmička na kótě 995 metrů“. Pro stálé vytrvalé rušení, střídavé intenzity nevím zda se záměr podařil.

V těsném prostoru auta bylo sice příjemně ale radost z občas dobrých spojení mě kazily velmi promrzlé nohy. Z odpolední činnosti ve vysoké a mokré trávě zůstali boty i ponožky mokré „jako když je do vody hodí“ a chladno pod 10 stupňů mě přimělo k tomu, abych se vyzul a zmrzlé nohy pod volantem zabalil do deky. Ani to nepomohlo a nakonec jsem použil přenosnou lampu, kterou jsem zabalil do deky k nohám. Zapínat topení v autě nebylo vhodné a tak jsem pod rouškou tmy běžel bosky studenou trávou k místu kde vojáci mají svoje místo pro sušení. Do rána však ponožky zůstaly mokré a já bych mohl těma zmrzlýma nohama míchat zmrzlinu.

Ti, kteří měli se mnou spojení, jistě prominou zda ta spojení postrádala přesnost pravidel a nemusela být od nás ideální. Později druhý člen expedice Pavel na zadním sedadle únavou usnul. A já v jedné ruce kromě mikrofonu a papíru z tužkou, a druhou dirigoval pod volantem přenosným svítidlem. Svítidlo (zahraniční výroby) které nemá ochranné sklo ale jen kovovou mřížku, ta se pod dekou rozpalovala a buďto mě to na nohy pálilo, nebo často doutnala deka. Spící Pavel vzadu i když je v obci dobrovolným hasičem, kdyby začala deka hořet, sám by měl problém jak se dostat z auta ven. Jedna zpráva kterou jsem zaslechl od někoho ze Slovenska, že prý už tam svítá, to mě dodalo naději a sílu, abych to zdárně dokončil. Přesto v jednu chvíli mě únavou spadla hlava na volant, a přišel mikrospánek. Škubnul jsem sebou a probudil mě zápach propálené deky. Hasiče Pavla to ale neprobudilo.

I když na poslechu většinou byly v činnosti čtyři uši, často se nám nepodařilo udělat to maximum i zápisy v nedostatečném osvětlení, ale nám dvoučlenné expedici nešlo o vítězství ale být přitom a prožít s kolegy cíbíčkáři z celé České a Slovenské republiky zajimavou noc a také různá dobrodružství v etéru i v terénu.

Domů jsme se štastně vrátili v 9hodin dopoledne a po splnění různých nedělních povinností jsem zalehl a prospal celý svůj svátek Jana Křtitele. Jsme sice jenom dva hlasy ale chtěli bychom také poděkovat těm, kteří to všechno vymysleli, zorganizovali a dali do toho jistě mnoho svého volného času. Tedy díky všem obětavým cíbíčkářům a redakci časopisů v Horních Chlebanech a v Hradci Králové.

Jan Dobrouč

Vložené (30.5.2007)

Jubilejný 20.ročník STRETNUTIA CB RANNÍ SEDMIČKA 2007

Bez Šampaňského, přesto radostně

Je neděle 6. května. Vjíždíme do otevřených širokých vrat, dřívějšího zemědělského dvora, a po šedesáti kilometrech nonstop jízdy šofér Pavel vypíná motor. Velká plocha dvorka se auty pomalu zaplňuje a stále přijíždějí další. Přijíždějí ze všech možných směrů, ale dnešní SPZ mě neumožňují rozpoznat z kterého kraje, okresu se dostavili.
Jak široko jsou otevřeny vrata, tak široce jsou otevřeny i hlavní dveře do objektu, a tam stojí ten, který to všechno má na svědomí. Ten má také otevřenou náruč a s otevřenou radostí vítá slovem i pažemi všechny kteří směřují po opuštění svých aut ke vchodu. Není to nějaká okázalá delegace nastrojená s čestnou stráží, ale je to opět člověk oplývající dlouhým věkem 84 let, ale hlavně s otevřeným srdcem a plné dobroty rozdávat. Jsme u vchodu a ruce nám tiskne náš milý člověk a kapitán Ranní Sedmičky Bohouš Černík, volačkou Bohouš Rybná. Téměř všechny, kterým podává svoje stařické ruce dobře zná a jak cítíme z jeho slov, každého by chtěl obejmout nejen symbolicky, ale někdy se to stane i prakticky. Není tu sám které všechny přijíždějící vítá. Má zde kamenného hlídače u vchodových dveří a s kamennou tváří už několik desítek roků kontroluje, kdo k němu přichází a mohlo by se směle říct, že žehná každému kdo sem přichází i odchází. Je to socha svatého Jana Nepomuckého, kterého Bohouš osobně zachránil před zničením v nedávné době, kdy byla tendence podobné umělecké i lidové práce s podobným motivem zničit.
Ale pojďme dál, nejen tématem ale chodbou, kam nás Bohouš posílá, abychom se tam posadili. Slovy už zase vítá další, ale na mne ještě volá:
- „Jendo máš sebou harmoniku a tu dálkově řízenou videokameru, jak jsi slíbil?“
A na naši posádku auta řízeného volačkou Pav-lem a Danou z Dobrouče nezapomene zavolat:
-„Vzali Jste sebou Václava Faltuse?“
Bohouš spokojeně volá na další vystupující z auta, cíbíčkáře z moravské strany Václava z Cotkytle.
Vstupujeme do veliké místnosti, v podobě menšího sálu, kterou nechal přestavět tento 83 letý cíbíčkář po požáru svého bytu na prostor jen pro setkávání Ranní Sedmičky (pro mnohé nezasvěcené, je to až nepochopitelné, obětovat byt jen pro CB přátele). Polovina míst u dlouhých stolů se pomalu zaplňuje a u dveří u stolku dostáváme visačku a jsme zapsáni od Vlaďky a Datla z Lukové (u Lanškrouna). Zatím co se můj šofér Pavel a Dana z Dobrouče dali do služeb v kuchyni k rukám Aničky a Toníka Kaple z České Třebové, já jsem vyhledal v koutě sálu vysoko postavené místo (a-by dálkově řízená videokamera měla rozhled po celém prostoru) a umístil ovládací pult a kontrolní monitor tak, aby zájemci o tuto techniku si mohli sami vyzkoušet jak to bude ovládat.
Dnešní setkání CB kroužku Ranní Sedmičky bude slavnostnější, protože bude to setkání v pořadí už dvacáté. Připravuji ozvučení prostoru a ani bych si nevšiml, ale veliký potlesk mě odvedl od techniky. Pohlednul jsem ke dveřím kam právě vchází náš a jistě Váš dlouho známý rozhlasový a televizní imitátor Václav Faltus. Měl sice noční šichtu (veřejné vystoupení) kdesi v Liberci, ale protože je k našemu vysílání Ranní Sedmičky silně nakloněn, odepřel si zasloužený spánek, a přijel k nám už po několikáté aby nám povětšině seniorům rozdával svým neotřelým humorem tak potřebnou dobrou náladu.
Mikrofon je připraven, kamera nažhavena, stoly nabízejí výběr všech možných dobrot, které cíbíčkářky ženy přivezli a doma pro toto setkání napekli. To byli ti kteří znají dobře CB provoz, nebojí se mikrofonu, neváhali doma pro tento účel napakovat krabice dobrotami a taky pro mlsné jazýčky. Dvůr se zcela zaplnil a tak parkoviště se rozšířilo i na blízkou louku, a mě přibyla starost, kam se vtěsnáme pro dokumentární fotografii, když deštivé počasí nám pokazilo stanoviště na louce.
Dvacáté ,jubilejní setkání bylo zahájeno. Dobře naladěný Bohouš, tělem stařeček ale duchem, moudrostí a rozhledem nedostižně mladý, bere do rukou zvonek a ruch v sále tichne. Následuje při-vítání a slova, kterými Bohouš vybízí všechny abychom povstali a poslali všem zemřelým cíbíčkářům bez rozdílu vyznání, tu nejkrásnější kytičku ve formě modlitby, Otčenáše, aby ty naše prosby doletěli tam, kde ti naši milí prožívají odplatu za vše dobré co vykonali.
O tom, že nejen z naší Sedmičky ty nejlepší sloupy tohoto kolečka nejsou mezi námi, ale že odcházejí i v jiných krajích naší země, dozvídáme se většinou ve Výzvě na kanále.
I když při našich srazech se na začátku neotevírá šampaňské, tak všichni vždy projevují na-prostou spokojenost, protože po celý čas několika hodin je atmosféra radostná, veselá, vždy dochází k seznámení s dalšími tvářemi, které poznáváme při náhodných setkáních na kanálech jen hlasem. Při každém setkání, které bývá obvykle dvakrát za rok, přichází nebo je pozvána nějaká známá osobnost. Tentokrát přijela známá lidová malířka Irena Švarcová z jižní Moravy, aby nás seznámila se svými nádhernými malbami, a také každého z nás nějakou prací obdarovala. Nikdy, ani dnes při setkání, nechyběla tombola nebo písničky z našeho mládí doprovázené harmonikou, a samozřejmě nejvíce smíchu donesl imitátor Faltus. Zájemci o videotechniku si mohli vyzkoušet u ovládacího pultíku dálkově (nikoliv rádiem ale kabelem) řízenou videokameru. Pohoštění celého odpoledne bylo víc než dost, protože se o to starali dlouhodobě osvědčený Toník s Aničkou z České Třebové. „Tak nashledanou zase na podzim...“ mává všem odjíždějícím v radostné náladě Bohouš...“a šťastnou cestu!“

Jan Špinler Horní Dobrouč

Prvý vpredu (sedí na zemi) je pán Jan Špinler

Ďalšie stretnutie u Bohouše Rybná

OBEC Česká Rybná
První písemná zmínka o obci České Rybné je z roku 1492. Jméno České se ji dostalo dle českého robotního práva (německé volnější německé Rybne, "Rybné" je uváděno od většího počtu rybníčků u statků, je možné, že jméno Rybné obec získala dle potoku, který jí protéká a který se jmenuje "Rybné". Ve znaku obce jsou dvě ryby. Obyvatelstvo zde bylo vždy ryze české.
V roce 1654 bylo v obci 22 obydlí, z toho: 16 gruntů, 3 lánice, 3 chalupy. V roce 1713 bylo v obci 39 obydlí. V roce 1787 bylo 71 obydlí. Počet obyvatel není uveden.
Kamenný kříž u školy byl postaven nákladem obce v r. 1801 v prostoru křižovatky před současným hostincem, při stavbě silnice v r. 1892 byl přenesen ke škole. Původní kamenné oplocení bylo nahrazeno železným.

21. setkání Ranní Sedmičky
Setkávání cíbíčkářů... snad těch nejstarších

Bylo to v neděli 16 září, kdy se v jedné malé obci České Rybné na Českomoravské Vysočině zvýšil silniční provoz, a místní obyvatelé už tušili a říkali si: „To zase u Bohouše Černíka mají asi sraz ti co mají vysílačku a vysílají“. Protože občané této malé obce poblíž Chrudimě mají v úctě pana Černíka – nic nenamítají proti tomu, že se tam v obci zvýšil silniční provoz.
Kolem domku cíbíčkáře Bohouše a i ve dvoře se plní každé volné místečko a my když dojíždíme do cíle po 70 Km jízdě, vypínáme motor... tak prvním pohledem se soustřeďuji a hledám volné místo k tomu, abychom se později měli kde postavit a udělat společnou fotku. Moje manželka vynáší z auta napečené cukroví, pravé české buchty a připravenou kytici, kterou předá Bohoušovi, aby ji dal na hrob Aničky, jeho zesnulé manželky.
Většina míst u stolů v prostoru zbudovaném pro setkávání je už obsazena a já mezi známými tvářemi při vstupu se protahuji - v jedné ruce s kufrem s uvnitř uloženou harmonikou, a ve druhé s technikou pro ozvučení prostoru. Blíží se druhá hodina a společenská místnost utichá, předsedající 83 letý Bohouš, kormidelník vysílání Ranní Sedmičky si bere mikrofon a už neformálními slovy vítá všechny cíbíčkáře i ostatní sympatizanty našeho vysílání. V těch prvních slovech slyšíme, že je to setkání v pořadí už dvacáté první od založení našeho CB kroužku, který vznikl téměř před 12 lety - 15 prosince 1995 a neztratil na své síle působení. Dále Bohouš upřesňuje a vyjmenovává ty cíbíčkáře, kteří za těch 12 roků odešli do věčnosti. Jednou z těch základních povinností, které Ranní Sedmička má ve své náplni, je také na ty zemřelé cíbíčkáře nezapomínat. Všichni přítomní, celý CB kroužek i s přítomnými sympatizanty vstává a s připomínkou, že se pomodlíme nejen za zesnulé z našeho kroužku, ale za všechny bez rozdílu k vyznání i za nevěřící. Nastala chvíle velikého ztišení a základní modlidba křesťanů všech přítomných letěla do výšin k Pánu celého vesmíru.
Další čas byl věnován poezii a lidovým písničkám. Mladý Petr Vázler z brněnského kraje přijel aby nám vytvořil dobrou náladu krásnými melodiemi českých písniček za doprovodu varhan. Téměř zapomenuté české písničky otevřeli vzpomínky na své mládí těm babičkám, které přijeli z Orlických Hor, a tak radost cíbíčkářek babiček, kteří se ke zpěvákovi Petrovi přidávali, nebrala konce. Tleskalo se a zpívalo.
V to krásné nedělní odpoledne, kdy slavili svátek všechny Ludmily, jsme se soustředili ve stínu Bohoušova domku a již tradičně si udělali společné foto. Pak se rozezněla heligonka a na trávníku uprostřed dvorka mnozí sledovali, jak v rytmu polky se roztančila dvojice – dokonce i prababička s tanečníkem plné energii. Atmosféra na trávníku byla pro další tanečníky nakažlivá, a nebýt volání k dalšímu programu, snad by se k tanci strhli i další.
Bohouš cíbíčkář a zároveň lidový spisovatel předvedl svoji novou knížku pod titulem: „Ještě dnes než slunko zapadne“, a lidová malířka Irena Schwarzová, která mezi nás přijela až od Znojma, všem darovala a obšťastnila mnoha svými obrazy a básněmi, které nemají nic společného s dnešním modernismem, ale vyjadřující lásku, něhu, úctu mezi lidmi, pravou radost a podobné motivy.
Jako obvykle při každém setkávání našeho CB kroužku, které bývá obvykle po půl roce, poznáváme, že se pomalu zvětšují naše vrásky ve tvářích přítomných ale protože jsme kolečkem nejstarších cibíčkářů, to může dosvědčit přítomnost mnoha přátel nad 70, dokonce i nad 80 let. Náš „kapitán“ Bohouš Rybná „v 83 letech si nejvíc pamatuje, přijel i další až z Hrochova Týnce, seděl mezi námi v družné debatě a zajímal se o naše plány. V jeho legitimaci bychom se dočetli, že už oslavil 86 roků.
Je zatím jen příznivcem našeho vysílání. A ta nejmladší, snad i budoucí cíbíčkářka reprezentující ještě předškolní mládež, byla pětiletá Veronika (které byl při jejím křtu, jako křestní kmotr náš hostitel Bohouš), a s rodiči přijeli až z Kolína.
Než sluníčko zapadlo za horizont probíhalo dlouhé loučení. Každý s každým a pomalu se celý dvorek a okolní louky uvolňovali a za odjíždějícími auty se snesl nad hostitelkým domkem klidný nedělní podvečer. Bohouš zůstal v domku sám – jen v kuchyni ještě dva dobrovolníci dokončovali úklid po zdařilém setkání. A my ještě jednou voláme z auta: „Bohouši děkujeme za pozvání a dá li Pán Bůh příští rok opět na Shledanou!“

Jan Dobrouč

22.10.2007

PMRčičko, ozvi se!
Byla jednou, a také žila spolu - taková dvě malá děvčátka, dvojčátka baculatá, boubelatá a měla tvar jako dvoje malé housličky. Žily spolu v jedné plínce ,zabalené ,a dívali se na lidi kteří chodili kolem nich, nikdo si jich nevšímal, až jednou šel kolem jeden hodně starý dědeček, všiml si jich, zalíbily se mu, a zeptal se zda se dají koupit. Odpověď zněla – že prý ano. Majitelé je ještě rozbalili ze svých plének, předvedli jak se mají k světu a dědeček ještě pro ně zakoupil nějaké to bumbání aby měli do foroty nějakou výživu a šťasten vykročil do svého domova a těšil se jak mu ta malá boubelatá děvčátka budou sloužit k radosti.
Zde končí ten pohádkový začátek a přichází praktický den.
Pan Petr z Dolní Dobrouče je šťastným majitelem nevelkého lesa.Rád chodívá do tohoto místa, kde nachází veliký klid, také často i houby, ale aby pro příští generaci zanechal lesík v pořádku, tak tam vysazuje nové stromky, ošetřuje vše od lesního plevele, upravuje cesty –celkem vzato je to jeho veliké Hobby. V posledních letech, kdy jej začalytrápit klouby, tak musel přejít vzdálenost 2 kilometrů které jej dělí od domova do lesa pomocí berlí. Náročnost chůze polní cestou která stoupá i klesá jak na horské dráze ,jej přiměla že používá v poslední době zemědělský traktůrek. To však jeho manželka neschvaluje ,protože cesty v této velmi kopcovité oblasti jsou nebezpečné a vždy připomíná: a co když se ti v lese nebo cestou něco stane, nikoho se v té pustině nedovoláš a může dojít k velikému neštěstí.Dlouho si Petr se svoji manželkou lámali hlavu, jak to udělat kdyby došlo v lese k nějaké nehodě. Vždyť Petr se svoji manželkou mají početnou rodinu s mnohými vnoučaty a ty by určitě nedopustili aby jejich dědeček někde v lese v případě nehody zůstal bez pomoci.
Ten pan Petr je můj vlastní mladší bratr a když jsem poznal tu situaci, hned jsem věděl jak pomoci.
Když jsem spatřil ve výkladní skříňi jak se tam k sobě tulí takové malinkaté PMRčátka , tak jsem je pro bratra ihned koupil. Věděl jsem, že to není cíbíčko, přesto jsem doufal, že tu vzdálenost dvou kilometrů to bezpečně zdolá.
Druhý den jsem se vydal po polní cestě, která šplhá do kopce a pak později opět dolů, abych vyzkoušel spojení v praxi. Venku u domku seděl bratr a společně jsme si dávali přesné reporty které byly příznivé a to až do doby, kdy cesta začala klesat. Ještě jsme nebyli od sebe víc než 600 metrů a signál jsem úplně ztratil. Teprve až jsem se vynořil na druhém kopci u lesa tam asi ve vzdálenosti 1500metrů jsem zaslechnul v šumu a přerušovaně bratrovu protistanici. Byl jsem z toho smutný. Poznal jsem, že les do kterého směřuji, leží opět v údolí a nemám šanci aby moje PMRčička to zvládla. Bratr seděl u domku, čekal na můj signál, ale marně. Sešel jsem na kraj lesa, který se začíná svažovat na obrácenou stranu než odkud přichází signál, ale marnost. Ještě jsem se pokusil prodloužit anténu, tak jak někteří radili. Z kapsy jsem vytáhl doporučenou trubičku určitého průměru a délky a přitisknutou k malé anténce zkoušel nové spojení.
Cestou jsem vytrousil upevňovací svorky a tak jsem nouzově trubičku ke kratinké PMR anténě připevnil pevně omotaným kapesníkem. Ani tento způsob nezabral, přiznám se však, že ta přidaná trubička mohla být i negativním prvkem a mohla i škodit. Bylo po dešti a já v promočených botech se vracel mokrou trávou podél lesa směrem domů a přemýšlel o náhradě když to PMR nezvládne. V levé ruce se mě houpal digitální foťák, bez kterého se na žádnou cestu nevydávám,a v pravé ruce mačkám veliký uzel kapesníku,ve kterém je spojena malá PMR stanička s přidanou – pomocnou anténkou. Cestou přemýšlím, občas se zadívám do krajů lesa, zda tam nespatřím v té době rostoucí houby – a náhle se zadívám do pravé ruky ve které jsem před několika minutami svíral v kapesníku malinkatou PMRčičku. Aniž bych pocítil že mě vyklouzla z kapesníkového uzlu, jsem ji ztratil. Zesmutněl jsem protože moje cesta vedla divokým porostem, zkoušel jsem se vrátit a hledat trasu kudy jsem šel ale marně. Všude plno trávy,listí, větví a zvadlého porostu ostružin. Vrátil jsem se domnělou trasou ale nenašel. V tom mě napadla jediná myšlenka: vrátit se do vesnice pro druhou staničku a tou si cestou lesem zavolat tu ztracenou ,protože byla v režimu příjem . Nápad se osvědčil a ta ztracená se mě v určitém úseku cesty lesem ozvala. Našel jsem ji mezi spadaným listím, protože se ozvala svým slabým „vyzváněcím „ pípáním.
Všeobecně pohádky končívají dobře, ale tato skončila zklamáním.

Jan Dobrouč
 

Spomienky môjho priateľa Janka Špinlera  z Dobrouče v ČR 

Jak to u nás doma bylo

Uväzovanie kravaty Jánovi Špinlerovi pred vystúpením v relácii "Neváhej a toč!" v TV štúdiu v Ostrave.

Tenkrát se neoznačovaly byty 1 plus 2 nebo jedna plus tři, ale v každé chalupě také i u nás byla jedna velká světnice, kde se odehrával veškerý život celé rodiny. Jenom některý bohatší sedlák nebo měšťák měl druhou světnici. O nějaké koupelně, prádelně, splachovacím záchodě, o vodě která sama přitékala až do domu nějakým kohoutkem jsme neměli ani tušení. Naše světnice kde naše maminka nás doma porodila osm dětí, měla 4 menší okna, tři dřevěné postele se slamníky, které občas maminka měnila za novou slámu. Dominantou světnice byla veliká kachlová kamna a pevně zabudovaná plotna, tedy dva velké litinové pláty, na které se stavěli plecháče k ohřívání vody, vaření brambor pro slepice, dobytek ve chlévě, také občas i pečení peciválků, nebo placek.Tam u pece stával koš s roštím pro zatápku v peci, a ve druhém koši naštípané dříví. Na ploše litinových desek byly otvory do kterých maminka zasouvala železný - litinový hrnec nazývaný železňák, a jeho spodní díl přímo spočíval v ohništi. V tomto železňáku se denně vařil „lógr „ z melty a s pravidelností smíchaný se svařeným právě nadojeným mlékem byl stálým nápojem ráno i večer.
Součástí kachlových kamen byly dvě trouby, které maminka pravidelně v sobotu otevírala, aby my malí nedočkavci mohli si pochutnat na buchtách s mákem. A když bylo namletého máku málo, tak do máku nastrouhala ještě mrkev. Těsto připravovala v neckách, po upečení pocukrovala mosaznou cukřenkou, a podávala návštěvě většinou přímo z pekáče. Vlevo od pece byl ve stejné výšce zazděn tak zvaný kamnovec. Byla to litinová podlouhlá nádoba kterou z jedné strany při topení v kamnech neustále ošlehávaly plameny a voda v tomto kamnovci byla stále teplá a byla vždy k použití.
Když přišla zima nebo chladné počasí a tatínek pracoval kdekoliv venku, ať ve chlévě, na dvorku, ve stodole nebo na sýpce, tak se přišel vždy ohřát. Ne že bylo jemu zima, ale od nepaměti mu zábli nohy a sebe lepší obutí do různých onucí se nezahřál. Jakmile přišel do světnice, tak ihned si zasedl na místo naproti teplým kachlům a začal si ohřívat prochladlé nohy, kterými se opíral přímo o ně a po ohřátí se obul do několika onucí. Po svačině, kterou mu maminka vždy při tom podala, odcházel po své práci.
Na stěně velké světnice viseli hodiny pentlovky s delším perpentlíkem, a potahování hodin si ponechal na starost sám tatínek, aby někdo ty jemné řetízky se závažím nestrhal.
V zaskleném kredenci byla sváteční atmosféra, kde se ukládali jen cenné a čisté předměty, jako skleničky, talířky,visel tam růženec a modlitební knížky, které jsme si brali sebou do kostela a ze kterých jsme zpívali. Vedle skříně, kterou jsme všeobecně nazývali police, visela na hrbolatém vápenném zdivu porcelánová kropenka se svěcenou vodou, kam jsme si každé ráno i večer před spaním namáčeli s rodiči pravý palec a znamenali jsme se křesťanským znakem kříže. Pravidelná ranní i večerní modlitba celé velké naší rodiny byla samozřejmostí, jako třeba denní strava. Uprostřed světnice jejichž strop byl dřevěný podpírán silnými trámy a celý zbarven do hněda, dominoval těžký stůl z tvrdého dřeva, který odolával všem možným pracem, ale vždy čistý protože jej maminka drhla rejžákem. V oknech byly květiny, a na zimu tam dávala jakési ozdobné peřinky. Na stěně visela maminčina ruční práce kterou vyšívala za svého mládí při nedělním odpočinku. Dobře si pamatuji ta slova a moudrost kterou si tam maminka do svého života vložila, stálo tam: „Kde Bůh hospodaří - tam se dobře daří.“
Podlaha byla prkenná, a každou sobotu na ni maminka klečela a s rejžákem drhla prkno po prkně, až se dostala ke dveřím, pak přinesla do místnosti otýpku slámy, rozhodila po podlaze slámu a čekalo se až podlaha uschne, pak slámu sesbírala a odnesla do chléva.
Pro nás děti bylo nejobávanější místo na skříni, tam kam my děti jsme nedosáhli. Tam po celý náš dětský věk ležela většinou v klidu tatínkova pomocná výchovná metoda a to rákoska. Často i celý rok nemusela být použita. Jakmile jsme se někdy v něčem závažném provinili, ať v poslušnosti nebo jiném špatném jednání, tak jsme zaslechli tatínkova zesmutnělá slova: „Děti já vás mám rád, strašně nerad vás trestám, ale musím vás potrestat, aby jste si to zapamatovali, že tohle a tohle nesmíte dělat“. Dále vždy připomenul, že raděj by nesl ten trest sám, ale musí to udělat aby se to zlo neopakovalo. Nastalo ve světnici ticho, a nikdo se z nás dětí neodvážil ze světnice utéct. Tatínek se postavil na špičky aby dosáhl na vysoko položenou rákosku, vzal si nás, toho provinilce přes koleno a pak bylo slyšet školácký nářek: „tatínku, já už to nikdy neudělám“. Je pravda, bolelo to, já jako kluk jsem asi byl tím nejčastějším provinilcem. Ta starší Mařenka byla hodnější, Pepa ten už měl větší rozum a ten nejstarší bratr Fanouš byl velmi poslušný. Mladší Petr s Aničkou ty nebyli tolik sváděni svými kamarády jako já. Dnes v odstupu 65 i více roků vidím, jak náš tatínek přistupoval k tělesnému trestu s maximální moudrostí a rozvahou, a nikdy to nebylo z hněvu nebo z unáhlenosti. On nás měl moc rád. Maminka ta zase bývala veliká přímluvkyně abychom nebyli tolik trestáni. Dnes poznáváme, že každé slovo tatínkovo mělo váhu a i dnes po tolika desetiletích on neměl na vybranou jak nás vést do života správnou cestou, když třeba domluva někdy nepomáhala.
Tak třeba byla válka, nás bylo ve světnici devět. Žádné dětské přídavky, živilo nás jen několik kraviček ve chlévě a několik kousků svahovitých políček, které se jen velmi těžko obdělávaly a na kterých se velmi málo urodilo. Každý chalupník a kdo měl jen kousek pole či kravičku, musel dodávat přesný kontigent mléka, brambor, obilí, lnu a další produkty státu. Na rovinatých polích to snad šlo splnit, ale naše políčka kamenitá, svahovitá, těžko přístupná a velmi těžko obdělatelná, přinášela obrovskou starost tatínkovi aby splnil dodávky a nebyl tehdy německou nadvládou trestán, tak se stalo že některé produkty šel koupit, aby je pak mohl státu dodat. V domácnosti nebyly peníze, jen na to nejnutnější, na pojištění chalupy na daně, odvádění výměnku pro dědečka a babičku, které bylo stanoveno a pro nás děti nezbývalo. Veškeré dětské šaty, kalhoty, boty, čepice jsme dědili jeden po druhém. Práce před odchodem do školy, práce po příchodu ze školy bylo denní samozřejmostí.
Když nejstarší bratr Fanouš se rozhodl, že půjde studovat (gymnázium v České Třebové ) tak k tomu potřeboval nějaké pomůcky. Doma tatínek neměl ani na zakoupení cvičných přezůvek které byly potřebné pro gymnázium. Tehda mě řekl, bylo to v době začátku druhé světové války: „Jeníku, zítra pojedeš se mnou do Ústí, naložíme na vůz brambory a pojedeme je do města prodat a hned tam koupíme pro Fanouše potřebné přezůvky“. Tatínek a já jsme šli do sklepa , tam jsem držel pytle do kterých on nabíral a plnil bramborami, vážil je tam a pak jsem seděl celou cestu asi 10 kilometrů na žebřiňáku tažené kravičkami po tehdy prašné silnici až na náměstí do města .
Později, abychom přečkali válečná léta, tak nám tatínek připomínal: „Ne aby jste se děti klouzali jako to dělají někteří kluci, nemáme peníze abychom vám koupili jiné boty“. U nás v obci byly v zimě různé klouzačky na kterých prožívali někteří spolužáci zimní radovánky. Jednoho rána, když jsem odešel do školy, bylo mě asi 11 roků, tak mě můj spolužák přemluvil abych si šel jednu z klouzaček vyzkoušet. Ta však nebyla daleko od našeho stavení. V tu dobu když jsem zapomněl na všechna varování mého otce a sjížděl z kopce, tak v tu dobu právě tatínek odnášel k silnici baňku s mlékem - které pravidelně denně odvážel se saněmi mlékař do mlékárny. Náhle se otočil a spatřil mě jak já sjíždím z kopce na klouzačce a hned jsem si uvědomil že bude zle. Zavolal mě domů, kde mě připomenul jasný zákaz klouzání a pak nastalo to, k čemu tam na vysoké skříni jako výchovný prostředek čekala rákoska. Ve třídě mě pak velmi dlouho ještě pálil zadek který mě připomínal, že už nikdy se nebudu klouzat.
Každý z nás dětí měl svoje povinnosti, které byly pro nás zákonem. Protože jsme ještě neměli doma zavedenou elektriku, všude jenom čadivá petrolejka nebo lucerna, vodu jsme nosili ze studně pomoci kbelíků a dřevěných puten a to jak pro dobytek ve chlévě, tak pro domácnost pro umývání a k vaření. Před odchodem do školy jsem musel ve chlévě podestlat kravičkám, telátkům a třem kozám, a také ještě nakrouhat koš řepy, kterou jsem si vždy den před tím donesl ze sklepa. Někdy jsme se o podojení bezrohatých koz dělili s moji starší sestrou, abychom to stihli včas do školy.
Téměř v každém stavení kolem nás mělo alespoň jednu kravičku a tím i u domku bývalo hnojiště. Pokud to byl dvorek jako u nás, tak středem dvorku bylo vždy hnojiště. Podle úpravy hnojiště ve dvoře se poznávalo jaký je ten či onen sedlák nebo chalupník. Neupravený a ledabyle ukládaný hnůj z chléva byl špatnou vizitkou malozemědělce, nebo sedláka. U nás se starost o úklid hnoje ze chléva od dobytka postupně předávalo od nejstarší sestry Mařenky, potom Lidky a na konec i nejmladší sestře Aničce. Já jsem mýval úkol nosit ze stodoly do chléva v koších jako podestýlku tak zvané „stlaní“. Maminka každým rokem pravidelně na podzim chodila do našeho lesa a hrabala vše co tam během více roků napadalo, jako jehličí, listí, i borůvčoví mezi stromy, a to v době když bylo málo slámy, tak se tím podestýlalo.
Každý z nás měl ještě další povinnosti. Každou sobotu jsme se dělili o čištění bot – obuvi pro celou rodinu, abychom v neděli šli do kostela v pořádku. V sobotu jsme se těšili na neděli, protože se absolutně nepracovalo. Samozřejmě maminka musela vařit, a tatínek v odpoledních hodinách „Po ,požehnání“ občas zaúřadoval. Pamatuji se jak ten čas volných hodin seděl u nějaké knihy, do které zapisoval svoje vzpomínky na svoje zážitky z první světové války. Psal to velmi pomalu, písmenko za písmenkem, a občas na nějakou stránku nalepil nějaký obrázek vojáků z fronty. Dnes je to po sedmdesáti letech velmi cenné dílo s názvem „Moje vzpomínky“. Tenkrát jsem netušil že si zapisoval do jakéhosi notýsku různé věci, jako třeba, kolik maminka nasbírala v kurníku vajíček, kolik zaplatil u kováře za naostření pluhu, kolik stálo vypůjčení mašiny k setí, nebo kolik stálo pojištění chalupy, kolik dal mléka, brambor a mouky nebo otýpek dědečkovi a babičce jako výměnek. Všude vládlo krásné nedělní odpoledne. Žádný rolník nepracoval, odpočíval, nebo také obcházel svoje políčka, jak to vše roste, popovídal si se svými sousedy, a všude ta sousedská atmosféra kvetla, ,nebylo rádio, nebyla televize. Já jsem se vždy těšil že k nám přijdou maminčiny sestry.
Jednou mě před začátkem války vzala maminka za ruku a řekla, to mě bylo asi 5 roků, a že půjdeme navštívit svého bratra Eduarda. To jsem se zaradoval. On měl větší zemědělství, dva koně v maštali, a poprvé tam jsem uviděl zázračnou skříňku, tedy rádio. Nemohl jsem oči odtrhnout od této bedýnky plné různých knoflíků. A co teprve tehdy když začal točit knoflíkem a po každé tam mluvil někdo jiný, nebo tam hrála muzika. Bylo to pro mne všechno tajemné, proč to hraje a mluví. Také vzpomínám, že neodmyslitelně k nedělnímu odpoledni patřila účast na odpoledním obřadu v kostele, Požehnání. Pak nastaly vyjímečně krásné chvíle, kdy jsme my děti mohli se sejít třeba se svými kamarády. Předcházelo k tomu bezpodmínečně tatínkovo povolení. Tatínku prosím vás, mohl bych jít ke Standovi?To byl bratranec a spolužák. Nejvíce jsem se těšil na slova : tak Jeníku jdi si ,ale ať jsi brzy doma, ještě než se setmí.
Jednou v létě jsem se nechal zlákat u svého bratrance Standy, kde u něho už byli další kluci. Jeden z nich stále vymýšlel nějakou tu čertovinu a přišel na nápad, že bychom mohli jít postrašit starou babičku Markovu. Mě se to vůbec nezdálo, ale abych nebyl označený za zbabělce, tak jsem mlčky s tou partou šel a když se setmělo a měl jsem už být doma, tak ten kluk té babičce na okno připevnil bramboru, natáhnul na kopec silnou nit a začal tahat a brambora začala tlouct do okna. Tím vyběhla ven babička Marková a hledala kdo ťuká na okno, ale nikoho tam nenašla. To se opakovalo několikrát až ta osamělá babička poznala nějakou klukovinu, a tak šla se poradit k sousedce. Když jsem se vrátil domů, otec se zeptal co jsem dělal u Standy a já ze strachu zalhal, řekl jsem že jsme si dělali školní úlohu. Tatínek uvěřil, ale v tom se vrátila maminka, která se shodou okolností vracela z jedné rodiny ve které si byla dotyčná babička stěžovat, co ji asi kluci provádějí a večer straší. Samozřejmě tatínek se zeptal, nebyl jsi náhodou s těmi kluky strašit tu babičku, ale já jsem pocítil že bych musel hodně lhát ale to se nesmí, a tak jsem tatínkovi pověděl všechnu pravdu. I když jsem se této klukoviny zúčastnil jako divák, ale za tu nepravdu že jsem dělal se Standem školní úlohu, toho večera mě výprask rákoskou neminul. Od té doby se mě lež velmi hnusí, protože každá lež musí být potrestána.

(Pridané 19. 6.2007)

CB antena a přátelství s bleskem?

Inspiraci k tomuto článku ,mě dodal uplynulé neděle přímý zásah blesku do mé cíbíčkové antény ,kterou jsem měl prozíravě odpojenou..

Letošního roku jsme si asi všichni užili dost bouřkového období..A snad každému cíbíčkáři  při prvním zahřmění určitě napadla  myšlenka : mám svoji anténu bezpečně uzemněnou?

A co teprve tehdy  když se začne kolem vašeho obydlí či domku hrozivě roztáčet děsivé peklo hromu a z oblohy se kromě tun vody ,zlověstně padají třeba i po minutě světelné šlehance doprovodných ohlušujících blesků.

Každý z Vás jistě  ve svém životě zažil ,co dokáže provézt ta obrovská energie ukrytá v mračnech a pak ve zlosti vybitá někam , kam se ji zachce. Každý má své zážitky a víme že taková energie ještě nic ušlechtilého nemá na svědomí. Stál jsem u hořícího domu,  zapálený bleskem, stál jsem nad rakví mé sestřenice, kterou připravil o život přímý zásah blesku, když utíkala před bouřkou z pole domů aby se schovala před deštěm… (nesla sebou kovové vidle)a netušila že i to je anténa. Prohlížel jsem si několik domků jejichž elektroinstalace nebyla už ve zdivu,ale s omítkou vytrhána na zemi. Před 60 lety jsem pozoroval jak v parku letenského sadu se proháněla ohnivá koule  zdánlivě asi 1 metr v průměru. Před několika lety si podobná energie vybrala věž kostela a předvedla svoji nezkrotnou sílu a ničivost.Tam moji několika denní práci, instalaci elektronického rozvodu zabezpečení  proti krádeži cenného inventáře, dokázal zničit během jen zlomku vteřiny. Tento nespoutaný živel dokáže zaútočit zákeřně i tam kde by jsme jej nejméně čekali.

Pro nás cíbíčkáře, kteří se snažíme naše antény vysunout co nejvíc k obloze, ukolébává nás teorie o kvalitním uzemnění a pravidelné revizi, a tak bychom mohli bez starosti i v bouřkovém období chodit v klidu spát. Od první chvíle, kdy jsem se stal majitelem cíbíčka, jsem nosil v sobě jakousi závist k těm kteří bydlí na nějakém kopci a ta jejich CB anténa se dívá daleko do kraje a mají celý kraj jak na dlani. Protože jsem si nemohl zvolit místo, kde bude dobré QTH, domek je situován v obci která leží v údolí, tak jsem se snažil vytáhnout stožár pro anténu vysoko nad střechu domku. A 17 metrů vysoko nad střechou je malou náplastí nad dalšími CB kolegy bydlící ve výše situované obci nebo městě. Ale přesto pohledem na ostatní okolní domky by mohla někdy i provokovat  blesk.

Ve chvíli, kdy v bouřce se zahledíme z okna ven na to děsivé peklo a to začne kolem nás bouchat, si mnohý z nás dáváme sami sobě otázku zda může nám úder blesku zničit nebo poškodit naši staničku. Úder blesku  v blízkosti elektrických vedení  může způsobit vznik napětí až několik desítek tisíc voltů. Tímto přepětím jsou ohrožena veškerá zařízení připojená do zásuvek (220 V), nejen napáječ naší staničky, ale i vše co je napojeno k telefonním linkám, počítačové síti, anténním svodům i k rozvodům kabelové televize. Nebezpečné přepětí způsobené elektromagnetickou indukcí působí až do vzdálenosti od úderu blesku až do dvou kilometrů. Naše technika nám umožňuje ochránit toto přepětí různými přepěťovými ochranami, ale tato ochrana při náhodném přímém nebo blízkém úderu blesku je zanedbatelná. Nejlepší ochranou je ještě než se bouřka k nám přiblíží, nebo při opuštění domácnosti na delší dobu, odpojit od elektrické sítě veškeré spotřebiče, které nemusí být nutně v provozu, a pro nás majitele venkovní CB antény odpojit ji od staničky.

Můj poslední osobní zážitek ze dne 10 května 2007 je ten, že jsem preventivně před blížící se bouřkou odpojil anténní svod od cíbíčka a jeho konec (PL) položil nedaleko radiátoru v domnění, že mám velmi dobré, měřené a kvalitní uzemnění. Stalo se však, že při přímém úderu blesku do antény se část energie vybila přeskokem do 10cm vzdáleného kovového uzemněného radiátoru ustředního topení. V době úderu blesku byla manželka za domkem  a byla svědkem toho silného třesku, trochu v šoku přiběhla do bytu a zjistila že se něco pálí. Za pár okamžiků jsem chtěl odeslat elektronickou poštu (připojuji se vytáčením) a funkce odesílání nepracovala. Po otevření počítače jsem zjistil vyhořelý, vybuchlý modem, který byl zničen indukcí výboje blesku, přesto že telefonní linka je vedená v zemi. Bylo to mojí vinou že jsem opomenul vypnout  před bouřkou i telefonní linku sloužící pro internet.

Že blesk má někdy nepochopitelné zákonitosti, chodí si a tropí hlouposti podle nepochopitelné receptury, mohl by jistě každý cíbíčkář vyprávět.

Kdysi dávno se stalo,že můj soused vypnul před bouřkou hlavní domovní vypínač domovní elektroinstalace. Pak při bouřce bylo pro indukované napětí maličkostí přeskočit pár centimetrů mezi kontakty vypínače. Tlakem ohřátého vzduchu od výboje, vypínač vybuchl a natropil tím i následné škody. Kdyby vypínač nevypínal, výboj by přešel bez následků v klidu dál.

V sousední obci jedna rodina měla veliký respekt před bleskem a televizní anténu měli ukrytou pod střechou na půdě, ale svod přehodili přes okapovou rouru. A když později nedaleko udeřil blesk, indukované přepětí v okapovém svodu, přeskočilo do anténního televizního svodu a do televize. Tenkrát chránili televizor vytažením sítového kabelu ze zásuvky sítě a položili na zem na koberec. Indukované přepětí proběhlo televizorem a síťovou šňůrou odhozenou na koberec nastal .přeskok z vidlice 220 V přes koberec ve kterém vypálil velikou díru, a když jsem  jej odkryl, našel jsem pod ním v betonové podlaze několik centimetrů hluboký kráter.

Také jsem se rozhodl, že už nikdy nebudu stavět před bouří na vysoké kótě portejblovou anténu. Nedaleko stojící televizní převaděč dostal zásah a to právě ve chvíli, kdy jsem zvedal a stavěl  těžkou konstrukci s namontovanou „půlkou“. Psychologický účinek byl tak silný, že mě selhali napnuté svaly, a téměř už postavené monstrum se zřítilo k zemi .a zamyšlený portejbl se nekonal.

Téma „blesk a jeho účinky“ je velmi široké a kdybychom každý z nás vyprávěl své zkušenosti a to při pivě u stolu, nepadlo by jenom jedno pivo, vyprávění by skončilo dlouho v noci. Venku začalo však hřmít… Chlapi, zdali pak Jste si doma nezapomněli odpojit  svoji anténu, abychom to tu na setkání mohli v klidu dopít?

Jan Špinler Dobrouč

Obrázek:

Přátelství s bleskem se zatím nepodařilo navázat. Vždy přinášel jenom škodu a smutek. Uprostřed snímku z Dobrouče stojí pomníček se smutným účinkem blesku.

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]