CBRSK Horné Chlebany

Táto stránka sa správne zobrazuje kódovaním Windows 1250. Stránky sú optimalizované pre Microsoft Internet Explorer 4.0 a viac pri rozlíšení 1024x768 pixelov

[ Späť | Obnoviť | Dopredu]

Ľudový spisovateľ

a liečiteľ

Bohouš Černík

Česká Rybná

a jeho tvorba

Jan Špinler - milovník hudby

ĽUDOVÝ LIEČITEĽ A SPISOVATEĽ

volačkou na CB pásme 27 MHz BOHOUŠ RYBNÁ
vl.m. BOHUMIL ČERNÍK

Osobitná gratulácia napísaná mnou a venovaná Vám pán Bohouš

MYŠLIENKA:

„LÁSKA JE TO NAJSLOBODNEJŠIE ZO VŠETKÉHO, ČO EXISTUJE. (Edita Steinová)

BOHOUŠI, zo srdca Vám želám

To najdrahšie čo človek môže mať a priať - ZDRAVIE
To najkrajšie čo človek môže prežiť a dať - LÁSKU.
To najvzácnejšie čo človeku povznáša ducha - POÉZIU.
To najmilšie čo človeka robí šťastným - DOBRÉ DETI.
To najpotrebnejšie čo dáva človeku istotu - VIERU.
To najnutnejšie čo je podstatou bytia na zemi - MIER V DUŠI.
To najžiadanejšie čo pozdvihuje človeka nad zviera - ÚCTU.
To najhľadanejšie čo dáva človeku radosť zo života - ŠŤASTIE.
To najmúdrejšie čo robí človeka človekom - POKORU.

PREČO?

Desatoro ľudských prikázaní
1. Chráň si svoje zdravie
2. Pestuj v sebe lásku.
3. Obdivuj poéziu.
4. Miluj deti.
5. Drž sa svojej viery.
6. Rozvíjaj porozumenie.
7. Udržuj mier v duši.
8. Prehlbuj úctu.
9. Váž si šťastie.
10. Utvrdzuj sa v pokore.

Myšlienka
„Túžba po pravde je trvalou modlitbou.“

Porovnanie ľudského s Božím
1. V človeku chrániacom si zdravie prebýva Boh - Ja som Pán Boh Tvoj...
2. Človek, ktorý pestuje v sebe lásku- neberie meno Božie nadarmo.
3. Človek s obdivom k poézii - pozná a vytvára deň sviatočný.
4. Človek milujúci deti - ctí si otca a matku svoju.
5. Človek s pevnou vierou - nezabije telo (a ani dušu iného človeka)
6. Človek rozvíjajúci porozumenie - nezosmylní a veci objasňuje.
7. Človek udržiavajúci si mier v duši - nepokradne, má svedomie.
8. Človek prehlbujúci v sebe úctu - nepreriekne krivé svedectvo, váži si seba.
9. Človek, ktorý si váži šťastie - nepožiada manželku blížneho svojho, poznajúc pravú hodnotu lásky.
10. Človek, ktorý sa utvrdzuje v pokore - nepožiada majetku blížneho svojho, nezníži sa.

Ďakujeme Vám za knihy, ktoré pre nás (a nielen pre nás) CB rádioamatérov - cébečkárov píšete.

Vražbová Anežka

ROZHOVOR OD SRDCA K SRDCU

Pán Bohouš, kedy a ako ste sa dostali k vysielaniu na CB pásme 27 MHz? Aká bola Vaša prvá CB rádiostanica?

Bylo to tak, abych začal od pramene, kdy to začalo. Náš pan arcibiskup Karel Otčenášek se kterým kamarádím několik desítek let, svolal do Hradce Králové své příznivce, věří-cí na Zimní stadion. Bylo nás tam několik tisíc. Po poradě s arcibiskupem Karlem jsme se dohodli, že tam vezmu na rozdání několik stovek knížek. Požádal jsem známé aby mě pomohli s rozdáváním. Pomáhala mě rozdávat i moje manželka. Jednu z knížek, „Rudé temno nad Vysočinou“, dostala paní Marta Langrová z Dobrouče, která je příbuznou Jendy z Dobrouče.
Napsala mě že dostala knížku, a zdali bych měl další. Jednoho dne jsme zajeli do Dobrouče s manželkou a ona mě prosila, abych přivezl asi 40 košů a košíčků, že je slíbila spolupracovnicím v továrně. Dověděl se to Jenda Špinler a chtěl aby Marta přišla s námi k nim na besedu, že by mě rád poznal. Šli jsme a já si všimnul na stole tmavé krabičky s mnoha dráty, ptal jsem sel na co to je. Doposud jsem něco podobného neviděl. On mě všechno vysvětlil, že je to vysílačka, a projevil zájem o takové zařízení. Brzy na to jsem si koupil vysílačku značky Maxon a té jsem zůstal věrný, dokonce přežila i požár mého domu a stále funguje. Když jsem navázal vůbec první spojení to bylo s Dobroučí, tak se k nám do hovoru přidávali další, kteří měli podobné názory jako my. Později jsme se dohodli, že bychom se mohli sejít.

Vľavo: Bohouš Černík Česká Rybná, vpravo Ján Špinler na jednom zo stretnutí Ranní sedmičky

Jan Špinler pri príprave vysielania Ranní sedmičky na pásme 27 MHz

Jan Špinler so svojim "kombajnom" s ktorým účinkoval aj v TV

Jan Špinler s manželkou Eliškou

Vľavo je známy imitátor Václav Faltus

Prečo ste zvolili ranné a nie večerné vysielanie?

Nejlepší pro nás bylo ranní vysílání které nebylo tolik rušeno.
Ako zvládate pomerne náročný režim dňa, keďže okrem vysielania zbierate počas roka bylinky, v zimnom čase ple-tiete košíky, staráte sa o potrebných - biednych ľudí, keď Vás požiadajú o po-moc a k tomu ešte aj píšete knihy?
Na otázku jak zvládnu sběr bylin, psaní knížek a jejich rozesílání, odpovídám kaž-dému jednoduše, jedině s pomoci Boží.

Koľko kníh ste doposiaľ napísali a vydali a s akým jednorázovým nákladom ich vydávate?

Lidé se ptají kolik knih už jsem napsal. Lidé kteří chtějí mít ve své knihovně všechny moje knížky, tak to počítají ale já v tom všem shonu to nevím. Po požáru kdy mě shořelo mnoho knih jsem u některých dělal dotisk. Vydávám po dvou tisících kusech. Rudého temna je několikrát víc.

Máte čitateľov iba medzi cébečkármi alebo i medzi inými ľuďmi, ktorí nemajú CB ako koníčka? Stretávali ste sa alebo sa stretávate okrem cébečkárov aj s osobnosťami kresťanského - katolíckeho života a ak, tak s ktorými?

Moje knížky čtou lidé obyčejní vesničtí, ale i lidé s několika tituly. Čtou je kněží i biskupové, Opat Vít Tajovský, dlouholetý vězeň komunistického režimu i arciopat Opasek se svými přáteli. Od papeže Pavla Jana druhého jsem dostal apoštolské požehnání, když jsem mu daroval prvních osm knížek.

Stretnutia u Vás v Rybné sa stali už tradíciou. Chodíte aj na iné CB stretnutia okrem toho, ktoré sa koná u vás v Rybné alebo boli ste na nejakých iných CB stretnutiach počas Vášho dlhoročného pôsobenia na CB?

Do roku 2000 jsme se setkávali v Dobrouči, v České Třebové na jednom poutním místě Na Horách. Do Roku 2005 v České Rybné. Nyní plánujeme setkání koncem dubna nebo začátkem května. Slíbil Václav Faltus imitátor, je to člověk veselý, slušný, že se už těší na setkání u mě. Druhé setkání plánujeme v osadě „Na Sekyrce“ u Ládi Šulce a jeho manželky. Bude to setkání různých řemesel. Já předvedu výrobu košů, Láďa košťat, ženy paličkování krajek a jiné věci. Je tam výheň, kovadlina, bude tam Jenda se svým hudebním kombajnem. Na setkání přijede nějaký kněz. Panu arcibiskupovi Karlovi jsme koupili vysílačku, škoda že je špatně slyšet, kolikrát nás na vysílačce pozdravil.

Pomáha Vám vo vydavateľskej činnosti charita, nadácia, farnosť alebo nejakí iní sponzori?

Co se týká pomoci nebo sponzorů, tak nemám nikoho, celý důchod a to mám jen minimální, dávám na knížky. Nekouřím, nepiju, nekupuji žádné drahé věci, co upletu košíky rovněž dám do knížek, a tak s pomoci Boží vycházím že nemám dluhy. Mohl bych brát vyšší důchod.

Ako viem, boli ste aj vo väzení počas 50-siatych rokov. Nadviazali ste počas väzby priateľstvá s dobrými ľuďmi, ktoré pretrvávajú dodnes?

Byl jsem na uranu rok, ale oni mě ten rok napsali jako v zemědělství. Nejsou ani moje rodiče rehabilitováni. Náš stát prohlásil komunistickou stranu jako zločineckou organizaci ale podle jejich zákonů v letech padesátých jsme byli souzeni a rozsudky jsou do těchto dnů platné. Škoda že s kterými jsem byl zavřený, už většinou zemřeli.

Myslíte si, že CB pásmo ľudí naozaj zbližuje? Má podľa Vás CB pásmo perspektívu zostať prostriedkom nielen pre oddych a zábavu, ale i pre poučenie?

Co se týká pásma CB, perspektivu určite má, bylo navázáno mnoho přátelství, mnozí lidé se navštěvují vícekrát do roka a mají se rádi.

Čo odkážete čitateľom časopisu Júnošík ako dobré posolstvo do budúcnosti?

Čtenářům Jůnošíka vzkazuji, buďte trpěliví, nevzrušujte se nějakými nápady lidí, kteří to s Vámi nemyslí dobře. My Češi na tom nejsme lepší. Už patnáct roků nám vládnou sametoví dobrodinci. Pravda je jen jedna a to je pravda Páně a ta nakonec zvítězí.

Ďakujem Vám za rozhovor a s Vašim dovolením zverejňujem i rozhovor s redaktorom pánom Milošom Doležalom, ktorý s Vami urobil a zverejnil v Čro 3/ Vltava.

Niekoľko ohlasov na jeho knihy

- Sadla som si ku knihe pána Bohouše Černíka z Rybné a kým som knihu neprečítala, nevstala som od nej. Aj som si poplakala. Veľmi sa mi páči jeho jednoduché podanie reality, je skúsený, vnímavý, dokonale vie pozorovať život okolo seba a jemu i mnohým z nás je niekedy veru ľúto tých rokov, ktoré sa nikdy nevrátia. Preč je ten čas, kedy boli ľudia k sebe ohľaduplní, pozorní, vedeli sa spolu porozprávať i zabaviť. Ctil si človek človeka. To sa už dnes nenosí. Mladí zväčša naháňajú čas a peniaze. Isteže, doba je iná, ale pozornosť človeka k človeku, úcta k nemu i jeho majetku (duchovnému) sa rýchlo vytráca a nemala by.

- Dnes, keď píšem, knihu pána Černíka číta ďalší člen rodiny. Ďakujeme za sprostredkovanie a sme radi, že CB má aj svojho ľudového spisovateľa, žije síce v Česku, no je nám blízky a zrozumiteľný.

– Knihy pána Černíka sú napísané s hĺbkou poznania a pochopenia. Cennou devízou je, že dáva do povedomia širokej verejnosti CB pásmo a pravé hodnoty jednoduchých ľudí. Jeho písanie možno nazvať: „Denník veriaceho cébečkára.“

– Kosačka, pokiaľ máš ešte nejakú knihu pána Černíka, prosím Ťa, pošli mi, poštovné uhradím a knihu čestne vrátim. Píše tak zrozumiteľne a zo srdca, že vyjadruje naše myšlienky a pocity v každodennom živote. Je to dobré čítanie s ponaučeniami o pravých hodnotách života.

– Pán Černík vie perfektne a tak „od pľúc“ vyjadriť to, čo sa nás všetkých týka a ovplyvňuj nás...

– Radi si pána Černíka privlastníme, hoci je Čech, lebo píše otvorene a nám zrozumiteľnou rečou.

Toto sú ohlasy ľudí na kresťanské knihy spisovateľa, liečiteľa a cébečkára Bohouše Rybná, ktoré som požičala na prečítanie. Bohouš je nielen ľudovým liečiteľom, ale i spisovateľom, ktorý píše vo svojich knihách o každodennom živote veriacich cébečkárov v Česku. Doposiaľ vydal viac ako 22 titulov a každý z nich má čo povedať, pretože knižné témy sa dotýkajú každodenného života s tým, čo prináša.
Pútavou a jednoduchou formou rozpráva svoje komentáre k dianiu okolo, opisuje životné osudy ľudí za posledných 60 rokov, podáva osobitým spôsobom hlboké myšlienky vo forme monológov a dialógov cébečkárov pôsobiacich v pravidelných reláciách Ranní sedmička a nefalšovane spomína na deformovanie charakterov ľudí počas totality. Ku tomu spontánne reaguje na ľahostajnosť mnohých ľudí (od vládnej garnitúry cez mladých po nezamestnaných i žobrákov) k trvalým a pravým duchovným hodnotám, ktoré prežívajú človeka a zanechávajú po sebe dobro pre ďalšie generácie. Prečítať si knihy pána Černíka je cesta do nie vzdialených udalostí a s dejmi v CB rádioamatérdkom živote i mimo CB pásma.

Anežka Vražbová alias Kosačka

Dolný prvý rad na tráve sediacich:

Druhý zľava je pán Bohouš Černík a prvý zprava je pán Ján Špinler Dolní Dobrouč

Na vymýšlení románů nemám čas

S Bohumilém Černíkem o bylinách, vězení a myšlence, kterou mu vnukl Bůh

Bohumil Černík se narodil roku 1924 v Střemošici u Luze ve východních Čechách. Těsně před válkou se rodina přestěhovala do České Rybné u Proseče, kde B. Č. žije dodnes. Do roku 1970, kdy mu byl majetek násilím zestátněn, se živil jako soukromý zemědělec. V roce 1950 byl odsouzen k 14 měsícům vězení, které strávil v koncentračních táborech na Jáchymovsku (odsouzeni byli i jeho rodiče), v roce 1962 byl znovu odsouzen na půl roku. Po roce 1989 nebyl rehabilitován ani odškodněn. Vydává a píše řadu knih a brožur, ve kterých mapuje nedávnou historii svého kraje, zabývá se bylinkářstvím a košíkářstvím.

Jste zemědělec. Jak jste se dostal k vydávání knih?

V roce 1951 jsem začal psát kroniku likvidace soukromých zemědělců, kterou jsem nazval „Rudé temno nad Vysočinou". Věděl jsem, že po mně jdou, a tak jsem rukopis zavřel do sklenice od okurek a zakopal ve stodole. V roce 1989 jsem ho vykopal, dokončil a vydal. Prodalo se ho osm tisíc výtisků. Od té doby vydávám knížky. Rozdávám je a posílám zadarmo, náklad je kolem 3000 kusů. Nejsem žádný spisovatel, jen zapisuju zločiny nacistů a komunistů. Popisuju pravdivé události a děje, na vymýšlení románů nemám čas.

A jak jste se dostal ke sbírání bylin?

Když jsem se vrátil podruhé z komunistického vězení, byl květen, na mých polích nebylo zaseto, dobytek byl v družstvu. Předseda mi vzkázal, abych si pro něj přišel. Řekl jsem, že jsem ho neodváděl, tak ho nebudu ani přivádět. Přivedli ho tedy jednoho rána sami. Zhrozil jsem se. Krávy vyhublé, úpné trosky. Předtím byly čiperné a poskakovaly, když šli na pastvu. Navíc mi ani nevrátili všechny. I já sám jsem byl ve vězení domordovaný, chytla mě ledvinová kolika, musel jsem do nemocnice. Tehdy jsem začal pít bylinné čaje a ledviny se už neozývají. Nejdříve jsem trhal bylinky jen pro sebe, potom jsem je dával i svým i známým. A když jsem se v roce 1968 oženil, začali jsme se ženou sušit na půdách od jara do podzimu spoustu léčivek, které dávám nemocným, aby se uzdravili, a zdravým, aby neonemocněli.

Co sbíráte?

Nejdřív na jaře podběl, petrklíč, devětsil. To je do průduškových směsí. V květnu trhám mladé kopřivy, mátu, meduňku, řepík a šalvěj. Máta je pro chuť k jídlu, meduňka uklidňuje nervy, řepík je do směsí na žlučník a tak dále. Chodím sbírat do luk i do lesů, pak suším a rozdávám a rozesílám.

V zádech Rusové

Z jaké jste rodiny?

Naši měli koloniální obchod. Cukr, káva, sudy s petrolejem a se slanečky, hřebíky, hrnce, všechno, co lidé na vesnici potřebují. Otec často v krámě s mužskými probíral politiku, já se nejvíc těšil na strýčka Polanského s fajfkou stále u pusy. V oblacích dýmu se rozohňoval: „Kdybych měl šavli, všechno rozsekám jak Sarajevo!" Rád jsem ho poslouchal a vždycky jsem byl smutný, když slovně vytahoval šavli - to bylo znamení, že se chystá odejít. No, dařilo se nám celkem slušně.

Proč jste se tedy přestěhovali?

Táta měl známého úředníka v Praze u. ministerstva financí, a ten mu říkal: „Peníze v krátký době ztratěj hodnotu a zřejmě bude válka. Koukej koupit nějakou usedlost s polnostma." V roce 1938 naši nakonec sehnali v České Rybné statek s 12 hektary. Barák na spadnutí, stodola krytá lepenkou, když pršelo, voda se chytala do hrnců... Tak jsme postavili novou střechu, udělali nové podlahy, stropy. Já jsem byl přijatý na obchodní akademii v Pardubicích^ ale protože byla po-třeba každé ruky, ze studií sešto a musel jsem pomáhat v hospodářství.

Jak jste to bral?

Nevzpouzel jsem se. A v životě jsem pak poznal, že to snad pro mne bylo i lepší. Náš ročník totiž daroval kolaborant Moravec Hitle-rovi, a musel bych jít jako totálně nasazený do rajchu. Jelikož jsem ale pracoval v zemědělství, do Německajsem nemusel. Za války se ovšem hospodařilo těžko. Nebyly stroje, oralo se s kravami, koňmi. Často chodily hospodářské kontroly. Všechno muselo být zaregistrované, co se naselo a co se z toho odvede.

Byli ve vsi mezi Čechy udavači?

Byli, jenomže to o nich každý věděl, a tak se před nimi nemluvilo. Vlajkař u nás byl jen jeden a oháněl se puškou, protože jeho otec byl myslivcem. Po únoru 1948 se z něj stal horlivý komunista.
Tři dny před koncem války i u nás pro-běhla revoluce. Vedli ji mstí partyzáni, kteří se tu skrývali v lesích a měli v nás oporu, dodávali jsme jim jídlo. Odzbrojili oddíl Maďarů, kteří s úsměvem odevzdávali zbraně, a ty se pak rozdělily mezi místní chlapy. Mně dal výcvik ruský major. Trval jednu minutu. Řekl mi: „Tu puška, tu patrony, zasuneš, zmáčkneš.“ Spali jsme ve škoole a drželi hlídky kolem vsi. Od Poličky ustupoval odddíl Nemců a chtěl projít naší vesnicí. Vyslali jsme k nim parlamentáře, aby se vzdali. Odmítli a nastal krátký boj. Poznal jsem, co je to bojovat po boku Rudé armády. Rusové nás vyhnali v rojnici do pole proti Němcům, sami zůstali skryti mezi domy ve vsi. Nakázali: „Kdo se obrátí, toho zastřelíme!" Proti nám Němci a v zádech Rusové. Po chvíli začala střelba a trvala tak dvacet minut. Také jsem střílel, ale jen do vzduchu. Dva z našich padli. Němci pár chlapů zajali a vzali je jako rukojmí. Nakonec projeli vsí a byl klid.

Měli jste čas hospodářství po válce po-zvednout?

Nejdřív to šlo dobře. Koupili jsme si se sousedy samovaz. No to byly žně! Nemuselo se sekat, odebírat, vázat. Posekali jsme i dalším sousedům. Dokonce jsme měli plán, že společně koupíme kombajn. K tomu už nedošlo.

Jak u vás probíhala kolektivizace?

Rychle. Učitel a zároveň předseda národního výboru na nás udělal habaďúru. Uspořádal ve škole schůzi, na kterou se všichni museli dostavit. Když jsme se sešli, dva policajti zamkli vchod a předseda prohlásil: „Sešli jsme se, abychom dnes založili družstvo. Kdo je proti, ať zdvihne ruku." A bylo založeno.
Když pak později prezident Zápotocký prohlásil, že toho, kdo nechce být v družstvu, nebude nikdo držet někteří lidé z družstva vystoupili. A taky já.

Pod jakou záminkou vás poprvé zatkli?

10. ledna 1950 odpoledne přišlo najednou do stavení pět esenbáků, místní bezpečnostní referent a újezdní tajemník, lenoch, zbabělec a negramot. Hledali protikomunistické letáky a zbraně. Letáky jsem ovšem měl'. Rozhazoval jsem je na různá místa v okolí Chrudimi.

Co na těch letácích bylo?

Bylo na nich: „Poctivý člověk nejde nikdy se zloději a vrahy." Měl jsem je ale dobře schované. Hůř už jsme schovali 30kg nepřihlášeného čerstvého masa, které jsme dostali výměnou za naše sele. A teď to začalo. „Kde jsi ho sehnal?" Říct pravdu nešlo. Tvrdil jsem tedy, že jsme ho koupili od neznámého člověka. Zuřili, ale nevypáčili ze mne nic. Tátu pak večer esenbák Maršík při výslechu zkopal a dupal po něm. Mě, tak jak jsem byl, v gumácích, kalhotách a roztrhaným kabátu, protože jsem zrovna házel hnůj, odvezli do kriminálu. Když mě vedli v řetězech do tudoru, přemýšlel jsem o tom, že čeští rolníci jsou jako zločinci vláčeni, když se chtějí najíst. Rozhlížel jsem se po kraji a loučil se s do-movem. Dostaljsem čtrnáct měsíců jáchymovského koncentráku, táta půl roku prachovické cementárny a maminka devět měsíců tuněchodské cihelny a gumárny ve Zlíně. A k tomu sto tisíc pokuty a propadnutí zabavených věcí.

Udal vás někdo ze sousedů?

Byli jsme trnem v oku místním komunistům. Když jsem se pak vrátil domů, předseda akčního výboru povídá: „Pořád jsi měl ten sarkastický pohled. My jsme vás museli ťuknout." Že zavřeli mě, tátu a mámu na několik let, tomu říkal ťuknutí!

Jak jste snášel vězení?

Věděl jsem, že někdo nade mnou bdí a ví o mně v každém okamžiku života. To byla jistota, bez které bych sotva přežil uranové peklo na Jáchymovsku. I když mě svázali a ponižovali, cítil jsem se šťastný a svobodný, protože jsem věděl: to všechno je jenom násilí, které ducha nepokoří, Byl jsem jednou na výslechu v Hlinsku, trval pět hodin a po-ručík Pešava měl napsaný sloupec otázek. Chodil kolem stolu a najednou řekl: „O vás je známé, že nenávidíte komunistický režim. Je to pravda?" Říct ano znamenalo přinejmen-ším několikaletý kriminál. Řekl jsem: „Pane poručíku, máte jistě otce a matku. Kdyby vám s rodiči někdo surově zacházel, měl byste ho rád?" Tu myšlenku mi vnukl Bůh.

Jaké to bylo doma, když jste se vrátil?

Hůř už s námi dělat nemohli. Mámě bylo jednapadesát když se vrátila z vězení. Byla nemocná, strhaná, nemohla dělat těžkou práci, musel jsem sám dojit, podlahu mýt. Za pár měsíců zemřela. Tatínkovi bylo 62 let. Byl úplně zničený z těžké práce v cementárně, kde ho přirazily vozíky. A komu-nisti mu pořád vyhrožovali, že ho znovu zavřou. Jednoho dne jsme měli jet na pole sázet brambory. Otec za mnou přišel a povídá: „Ty, hochu, co může být za to, když někdo přechovává někoho, kdo je stíhaný policií?“ Odpověděl jsem:
„To máte těžký, podle toho, co je to za človeka. Může to být na rok nebo i na pět.“ Pomohl mi zapřáhnout, a pak řekl, že má pole dnes nepojede, protože mu není dobře. Když jsem se pak vrátil domů našel jsem ho mrtvého. Oběsil se. Myslím, že někomu pomáhal a tolik se bál dalšího kriminálu.

Takže jste zůstal na hospodářství sám?

Úplně sám. Měl jsem traktor a soukromě jsem hospodařil. Jenomže jaké to bylo hospodaření! Sráželi mi dvě až tři pětiny z tržby, kterou jsem dostal za mléko, maso, obilí a brambory. Když jsem měl z toho zbytku koupit osivo nebo bramborovou sadbu, na živobytí mnoho nezbývalo. Musel jsem platit další a další pokuty. Penále a daně jsem nemohl platit, protože už nebylo z čeho. Stálá buzerace. Měl jsem asi 50 tisíc dluhů.
Nebylo týdne klidu, stále předvolání na trestní komisi nebo na pohovor na MNV. A za patou Státní bezpečnost. Jednoho dne jsem dostal předvolání k soudu. Byli tam svědci od nás ze vsi, předseda výboru a tajemník, a ti svědčili, že zesměšňuji úřady. Byl mezi nimi taky funkcionář družstva, ten bývalý vlajkař, o kterém jsem mluvil. Dostal jsem půl roku. Rozsudek jsem neuznal a nenastoupil. Tak si pro mě přišli.

Jak jste si vysvětloval všechno to pronásledování?

Nás zavřených zemědělců byly v Jáchymově stovky. Seděl tam se mnou jeden sedlák, který vlastnil 30 hektarů. Jeho provinění - ohrozil republiku tím, že neposekal počtvrté vojtěšku. Vysvětlovat mocichtivým ševcům, ze kterých se přes noc stali bolševici, že těsně před zámrazem se nesmí vojtěška vysekávat, bylo zbytečné.
Všechno to pronásledování si vysvětluji takto: Zemědělec, má-li kousek půdy, je samostatným člověkem. Když mu půdu vezmou a naženou ho do kolchozu, je poddaným a ztratí jedinečnost. To chtěli. Nahnat lidi do houfu a vygumovat v nich vědomí odpovědnosti. A pak, ve vlastním hospodářství má všechno lidský rozměr. Bolševici říkali: „Už soukromé zemědělce nepotřebujeme, teď pěstujeme ve velkém." Jenže pak přišly nemoci a tisíce prasat musely být utraceny.
U nás ve chlévě měly krávy dřevěné dláždění, stále nastlanou slámu, nízký strop, takže byly v teple. V družstevním kravíně byl beton, tvrdá dlažba, zima. U nás seno, které bylo dobře usušeno, vonělo, sláma též suchá, neprohnilá. V kravíně siláže, na dálku odporně zapáchaly. Dobytek na zemědělské usedlosti patří tak trochu do rodiny. A na zvířeti se pozná, jak se s ním zachází, podle výrazu očí. Při dobrém zacházení má výraz klidný, při hrubém divoký, nejistý, uhýbá...

Na vymýšlení románů nemám čas

Sedmasedmdesátkrát

Před pěti lety vás potkala velká tragédie. Můžete o tom dnes hovořit?

Ano. Šli jsme tehdy se ženou normálně spát. A spal jsem tvrdě. Asi ve čtyři hodiny ráno mě Anička probudila výkřikem, že slyší nějaký praskot. Ucítil jsem kouř. Povídám jí, ať otevře okno a vyskočí. Síň už byla plná ohně. Měl jsem tam pytle s bylinkami. Právě tam vznikl oheň - od vadného relé mrazničky chytl prach, sáčky a celá síň. Dveře byly skoro celé prohořelé, plameny šlehaly od země až po strop. Bosý jsem proskočil. Roztočil jsem kohoutek u hadice a najednou slyším:
-„Já nemůžu, já už nemůžu." To byla poslední Aniččina slova. Už ji nebylo možné zachránit. Úplně všechno shořelo. Zpráva se rychle roznesla, pomáhali sousedé, přátelé i neznámí. A desítky kamarádů mi pomohly dům znovu postavit.

Bohouš Černík a jeho manželka Anička pred jej tragickou smrťou

Potkaly vás takové bolesti, celý život mezi kriminálem, otroctvím a polosvobodou. Co si o tom všem dnes myslíte?

Myslím, že mě tím vším navštívil Bůh, jako toho Joba. Ale nezanevřel jsem na svět - snad jsem víc poznal. Už to, že je mi 81 a že tu stále jsem, je důkazem Boží ochrany. Mohu být stále prospěšný, pomáhat lidem. Zkušenostmi a bylinkami.

Jste křesťan. Jak se vyrovnáváte s odpuštěním?

Vůči mým věznitelům nechovám žádnou nenávist. Dokonce jsem jim vděčný, že mi dali titul: recidivista. Mám to mnohem raději, než kdyby mi dali titul zasloužilý umělec nebo laureát státní ceny. A zlost? Tu není dobré živit.
Přicházejí za mnou potomci komunistů a říkají: „Bolí mě tady, dej mi na to nějaký lektvar." Neříkám jim, tvůj táta nebo tvoje bába se podepsali na tom, že návrat Marie Černíkové je nežádoucí, což bylo usnesení místního národního výboru. Odpustil jsem všem, neodmítám podat pomocnou ruku. Ježíše se ptali, kolikrát se má odpouštět. Sedmkrát? Odpověděl: „Ne, sedmasedmdesátkrát.“ Tedy vždycky. Nenávist neživím. Nikdy však nezapomínám. I proto se pokouším vydat svědectví v knihách.

Rozhovor z roku 2004

Tituly kníh pána Bohumila Černíka, ktoré vlastním, napísal ich viac

Pokiaľ máte záujem o túto kresťanskú literatúru, môžete si ju písomne objednať (poštovné a balné je treba zaplatiť) u autora na adrese: Bohumil Černík Česká Rybná č.51 539 44 Proseč u Skutče ČR. (Pán Černík zomrel v roku 2011. Česť jeho pamiatke! )