Agent s tajnou vysílačkou O skutečné události
vypravuje 82 letý Jan Špinler
Ano, skutečně mě tenkrát v
roce 1950 ozbrojená policejní eskorta vedla na
policejní stanici. Já nesl v ruce dřevěnou
bedýnku, ve které měla být ukryta špionážní
vysílačka. Policejní doprovod mě doprovázel s
odjištěnými pistolemi.
Ale pěkně od začátku….
Tento příběh se začíná
odvíjet před 67 lety, ve třetím ročníku
měšťanské školy v Dolní Dobrouči, kdy u tabule
při hodině fyziky stál tehdy pan ředitel školy
František Chmátal, který mě začal zkoušet při
hodině fyziky, jaký je rozdíl mezi statickou
elektřinou a galvanickou. Protože jsem byl tehdy
strašně zapálený do této technické oblasti,
“vysypal“ jsem odpovědi bez problémů, a ještě k
tomu dodal co ani v učebnici nebylo. V té době
jsem doma zkoušel a experimentoval s různými
druhy „krystalek“, (t.j.jednoduché, primitivní
zařízení pro poslech jen silné stanice). Jako
důkaz že mě to baví, jsem vytáhnul z aktovky
různé druhy středovlnných cívek a ladící
kondenzátory, a dal spolužákům ohmatat. Něco
jsem nechal ve škole panu řediteli, aby to byla
jako pomůcka, a před několika lety jsem ve
skříni technického kabinetu, ve dnech otevřených
dveří „měšťanky“, mezi jinými pomůckami uviděl i
tehdy darovaný ladící vzduchový kondenzátor.
V té hodině výuky nastal pro můj život obrovský
zlom. Doposud můj tatínek (nazýván strýček Jirů
z čísla 13) viděl ve mně pokračovatele rolníka,
zemědělce, a až jednou dorostu, převezmu
hospodářství. Po mé odpovědi na otázku
zkoušejícího ředitele, pan ředitel odběhnul asi
do sborovny a vrátil se s nějakým tiskopisem.
Byla to nabídka z Prahy od nově vzniklého
poštovního telefonního učiliště pro vycházející
žáky s vážným zájmem vyučit se telefonním
mechanikem. Od té chvíle jsem přestal myslet na
tatínkovu touhu, abych se stal zemědělcem, ale
na to, až uvidím Prahu, na to abych udělal
přijímací technické zkoušky, a na to až budu
poznávat, jak funguje telefonní ústředna, co je
dálnopis, nebo jak si postavit rádio.
V té době na našem poštovním úřadě v Dolní
Dobrouči „u přepážky“pracoval poštmistr pan
Dušek, který na přání občana, který chtěl
zatelefonovat třeba do Žamberka, tak se otočil
ke skříni – což byla telefonní ústředna, zatočil
kličkou a ve sluchátku se mu ozvalo „tady
Kyšperk“, a pak ohlásil: „Kyšperku dejte mě pro
Dobrouč Žamberk nemocnici!“ V naší obci bylo jen
několik telefonních stanic, které byly drátově
napojeny na tuto ústřednu jako mlékárna, lékař,
drogerie a kromě dalších významných míst do
skončení války ještě německá celnice stojící na
hranici mezi Horní a Dolní Dobroučí.
Těsně po skončení druhé světové války v roce
1945 jsem nastoupil do telefonního učeliště
poštovní zprávy v Praze.To se nacházelo v dnešní
budově Národního technického muzea Na Letné. Tam
bylo tehdy ministerstvo pošt a v pravé části
budovy, tam kde nyní jsou muzejní exponáty
filmové, zvukové a dopravní, bylo ubytování a
učební dílny pro 150 učňů z celé ČSR. Každým
rokem bylo přijato kolem 50 chlapců na učební
obor telefonní mechanik. Po vyučení každý dostal
umístěnku, a pracoval jako dálnopisný mechanik,
jako radiomechanik zesilovačů mezinárodních
telefonních linek, jako mechanik u dálkových
spojů, a já jsem byl přidělen do Přerova do
telefonní ústředny. Všichni jsme byli vyučeni
pro poštovní telekomunikace, a po vyučení jsme
museli pracovat u telekomunikací poštovní zprávy.
Maminka mě z domu vybavila peřinou, a já jsem
sebou do nového působiště v Přerově, z Dobrouče
si odvážel kromě harmoniky po dědečkovi, hlavně
„nádobíčko radioamatera“, tedy cívky, lampy, a
elektrickou letovačku.
V této budově Na Letné, nyní Národní
technické Muzeum, sídlilo naše učeliště.
Národní technické muzeum po čtyřech letech otevřeno
Jako svobodný, našel jsem si
tam malou světničku v podnájmu. Tehdy samozřejmě
televize nebyla, a aby mě nebylo smutno, rozhodl
jsem se postavit si rádio podle teorie z učební
doby. Měl jsem touhu mít přenosné rádio, tehdy
však tranzistor, byl zcela neznámý pojem, a já
toužil po tom aby mě pří toulkách kolem Přerova
něco hrálo. Tehdy před šedesáti sedmi lety se
mohlo pracovat jen s elektronkami, nic jiného
svět neznal. Všeobecně byly známé jen přijímače
na 220 Voltů. První kufříkové rádio značky
Markofon přišlo na svět o rok později, kolem
roku 1951. Pozdější přenosná rádia byla velmi
těžká, protože se neobešla bez těžké anodové
baterie, a masivní baterie pro žhavení „lamp“.
Aby „lampy" měli co nejmenší spotřebu proudu,
zašel jsem si ve městě Přerově do prodejny, kde
jsem si koupil použité německé elektronky
(lampy) RV 12P 2000, které byly součástí
německých vojenských vysílaček bývalého
Wehrmachtu. Ze slabých prkének jsem pomocí
hřebíčků sestavil jakousi skříňku asi 30x 30
centimetrů, aby se tam vešly obě baterie a
hlavní sestava radiosoučástek, dále namontoval
rámovou antenu, a ejhle přijímač se zpětnou
vazbou byl na světě a obstojně hrál. Další den
po zaměstnání jsem vyrazil z Přerova na vycházku
do nedaleké Moštěnice, a popíjel u silnice
vytékající známou hanáckou kyselku. A když jsem
se vracel zpět jinou trasou, usedl jsem na návsi
malé obce s názvem Lověšice. Chodíval jsem ještě
v původním černém vycházkovém stejnokroji, který
reprezentoval poštovní učiliště, a po vyučení
byl naším majetkem. Odpočíval jsem na betonové
obrubě obecní studny, kde stála ruční obecní
pumpa-uprostřed vesnického rinku. U ní jsem
zkoušel experimentovat, připojováním rámové
antény na těleso kovové obecní pumpy. Ani jsem
si nevšiml, že opodál stála skupinka školáků,
kteří mě pozorovali, a jistě se divili že ta
bedýnka mluví a hraje i když to nemá žádné dráty.
Abych mohl dělat zkoušky dál, tak jsem si
nasadil stará vojenská sluchátka, a to snad ty
mladé kluky (ogary), přimělo k tomu, někam jít
ohlásit, že tam u obecní pumpy je nějaký cizí
člověk, který tam něco dělá, zkouší a asi s
někým mluví. Bateriové rádio zřejmě pro ně bylo
novum.
Netrvalo to dlouho a náhle jsem zpozoroval, že
ze dvou stran rychlým krokem směrem ke mně
přicházejí dvě skupiny mužů, každá z jiné
strany. Obstoupili mne a vyzvali že zde musím
počkat do doby až pro mne přijede policie. Neměl
jsem nejmenší tušení co se stalo. Pak mě
poručili abych šel s nimi do jedné budovy kde
jsem byl hlídán, a bylo mě divné že v té budově
právě v té době bylo více lidí, snad nějaká
schůze. Za hodinu si pro mě přišla policie.
Vedli mě podél železniční trati vedoucí do
Přerova. Musel jsem jít před policií, která
stále držela v rukou pistole. Stále jsem byl v
nejistotě, co jsem provedl. Když jsme docházeli
ke Přerovu, tak jsem zaslechl jejich hovor, že
se jim porouchalo startování služebního auta, /bylo
to asi 3 kilometry/, a oni museli jít pro mne
pěšky, a nyní mne musí jako ozbrojený doprovod
odvádět k nějakému výslechu. Stále jsem byl v
nejistotě, co jsem provedl. Volně vytékající
Hanácká kyselka, které jsem se toho odpoledne
napil víc než dosyta, natropila mě mnoho
starostí. Po několika výzvách že si potřebuji
ulevit, policejní eskorta nejprve byla proti
tomu, ale po naléhání zaujala přímo palebnou
pozici, jako by čekala, že jsem ozbrojený, a
využiji situaci a snad uteču.
Teprve v policejní stanici nastal výslech.
Nastal dlouhý výslech, stovky otázek, odkud,
kam, kdy, kde, kolik, jak, proč, rodiče,
příbuzní, celý rodokmen. Nutili mě doznat jak se
naše skupina jmenuje, a kdy nastal seskok. Stále
jsem netušil co jsem zavinil.
Teprve po delším výslechu jsem pochopil proč
jsem byl zadržen a odveden a vyšetřován.
Psal se rok 1950. Vše nastalo příčinou tehdejší
politické situace v zemi. Američtí imperialisté,
jak se tvrdilo shazovali na naši zem z letadel
Mandelinku bramborovou, aby škodila našemu
socialistickému zemědělství. V té době, kdy já
jsem zamýšlel si postavit bateriové rádio, všude
se hovořilo, že Američtí imperialisté plánují Na
Přerovsku letecký výsadek tak zvané Černé legie,
který má za cíl škodit hlavně zemědělcům a
socialismu. V těchto dnech a oblasti měli
shazovat z letadel a zamořit úrodná hanácká pole
mandelinku bramborovou, a já je měl prý tajnou
vysílačkou navigovat.
Při výslechu na policii mě dokazovali, že jsem
radista této skupiny, černá uniforma to
dosvědčovala, a že mám uvnitř ukrytou vysílačku.
Nepodařilo se mě je přesvědčit, že v té dřevěné
bedýnce je pouze rádio a těžké baterie. Nenašli
na této policejní stanici šroubovák, abych je
přesvědčil po odkrytí zadních prkének, že tam
nemůže být vysílačka. Rozhodli se tedy, že
přivezou znalce z oboru radiotechniky aby jasně
prohlásil, zda to je uvnitř vysilač nebo ne.
Mému stálému tvrzení o tom, že to je moje
amatérská práce je nepřesvědčila.
Byl už pozdní večer, a k vyšetřování se dostavil
k mému překvapení, člověk který tehdy vlastnil
tu prodejnu, kde jsem nakoupil vojenské
elektronky pro to moje baterkové rádio. Moc jsem
se těšil, že jeho odbornost pozná, že jde o
velký omyl v mém zadržení. Po odšroubování zadní
stěny tohoto amatérského rádia, o kterém
vyšetřovatelé stále tvrdili, že je to jen
maskování špionážní vysílačky, volaný odborník
se rozesmál, a když tam uviděl dvě velké baterie
a primitivně sletovaných pár rádiosoučástek, tak
k vyšetřujícím prohlásil:
„Soudruzi, jak Vám tady tento mladý soudruh
tvrdí, je to skutečně jen bateriové rádio, a
pamatuji se jak ty lampy u mě kupoval.“
Tím splaskla veliká bublina, a zápis byl ukončen.
Vyšetřovatelé měli zlost že nechytli tu velikou
avizovanou rybu, ale pak se stalo to, co jsem
neočekával. Náhle jejich srdce změkla, protože
projevili velikou žízeň která je po celou dobu
vyšetřování trápila a mě vyzvali:
„Soudruhu Špinlere, měl jste pravdu vy“, jdeme
to zapít.“
Na protější straně přes ulici (domnívám
se že byla pojmenovaná ulice Lidových milicí)
byla otevřena hospoda (nevím zda tam ještě po 62
letech stojí), a tam mě vyšetřovatelé pozvali a
zaplatili pivo. Podáním rukou jsem se s nimi
rozloučil a s „Vysílačkou“ jsem městem Přerovem
uháněl do své privátní světničky.
